Velmi nás těší zájem škol o dokument Semínka dobrodějů a následnou besedu. Už jsme byli ve vícero základních, středních i vysokých školách.

V Biskupském gymnáziu a Základní škole Bohosudov v Krupce jsme měli dokonce dvoje promítání za sebou a zpětná vazba byla tak pozitivní, že nás pozvali, ať přijedeme ke konci srpna v rámci přípravného týdne na nový školní rok a ať uděláme besedu pro učitele a asistenty.

Jeli jsme moc rádi a měli jsme skvělou třídu :-) Poprvé třídu plnou pedagogů! S paní ředitelkou v první řadě.

Děkujeme, že se tak aktivně zajímáte o téma autismu, a jak pro Vaše žáky i celou třídu/školu vytvořit co nejvhodnější podmínky.

Přejeme všem dětem na autistickém spektru, aby měly kolem sebe tak chápavé a otevřené pedagogy. A všem dětem i učitelům skvělý školní rok!

Březovou jsme objevili, když jsme sháněli pro Ángela školu. Ukázalo se ale, že navzdory všem snahám nenacházíme takovou, která by odpovídala jeho zralosti, takže jsme se nakonec rozhodli pro domácí vzdělávání. Ani takovou školu, která by nám to dovolila, jsme nemohli najít, až jsme se od jedné maminky dozvěděli o Březové.

Tuhle naši školu “na konci světa“ milujeme. Ángela celou dobu podporují a zároveň respektují jeho tempo a jedinečnost. A to i přesto, že první školní den byl celkem fiasko. Ángel odmítnul jít do třídy i do budovy školy a byl jen na hřišti před školou. Když mu paní učitelka chtěla dát šerpu a dáreček, tak na ni křičel…

Nejdřív byla naším milým kontaktem hlavně paní učitelka Pražáková, za kterou jezdíme na Kladno a která si k Ángelovi hned našla cestu, ještě v době, kdy to s ním rozhodně nebylo lehké.

Když Ángel - konečně (už jsme to ani nečekali) - prohlásil, že by chtěl do školy (ale jen někdy :-)), tak nám v Březové opět vyšli vstříc a otevřeli se riziku, že nikdo nevíme, jak to Ángel bude dávat a jestli tam vydrží 5 minut nebo hodinu… a on to zvládnul k našemu překvapení nádherně, hlavně díky nesmírně vlídnému přijetí pana ředitele i všech učitelů a žáků. Cítíme se tam od začátku jako doma.



Naposledy jsme dokonce promítali náš dokument o dobrovolnictví a v krásné atmosféře dostali spoustu skvělých otázek.

Ángel má úžasnou třídní - paní učitelku Křížanovou, která po promítání napsala tento článek (mě dojmul a rozplakal):

“Každý člověk na světě je jedinečný. Nikde, v žádném koutu naší planety, nenajdeme 2 stejné osobnosti, 2 jedince, kteří by byli stejní. My lidé jsme si sice podobní, ale v každém z nás se ukrývá něco mimořádného, něco, co bychom nedokázali nalézt v nikom jiném než v nás samých.

Někteří lidé jsou si podobnější než jiní. Mají společné zájmy, podobnou práci nebo také společnou výjimečnost. A právě Ángel je chlapec, který má jednu z výjimečností, která se nazývá AUTISMUS.

Lidé, kteří mají tzv. PORUCHU AUTISTICKÉHO SPEKTRA, žijí ve svém vlastním světě. Vnímají realitu a vše okolo sebe takříkajíc po svém. Ángel je zkrátka a dobře svůj. Má svou výjimečnost a svůj svět. Miluje brouky a vlaky.



Každému z nás bylo do vínku dáno něco jiného. Někdo umí malovat, jiný zpívat, tančit či tesat apod. Ángelovi bylo dáno učit druhé, jak mohou porozumět i těm lidem, kteří o kontakt stojí, byť to na první pohled tak nemusí vypadat.

Beseda a promítání nám všem ukázala, že právě jinakost mezi lidmi je to, co nás dělá výjimečnými. S pokorou a úsměvem na rtech můžeme konstatovat, že dnes, v pátek 19. dubna 2024, ve Škole na konci světa nezůstalo ani jedno oko suché. Ángel nám ukázal, že to, co je na světě nejdůležitější a spočívá v každém z nás, je porozumění, ochota a láska.”

No uznejte, že máme štěstí!

Děkujeme, děkujeme, děkujeme všem v Březové - a těšíme se na další školní rok.

Plní se náš sen – chodit do škol a besedovat o tom, co je pro nás nejdůležitější.

Kde jinde začít, než v naší úžasné domovské škole v Březové!

Moc děkujeme, že jste nás před osmi lety vzali pod Vaše křídla a celou dobu Ángela tak hezky podporujete.

Promítání a beseda byla pro nás ohromným zážitkem. Byli jsme velmi potěšeni celkovou vřelou atmosférou, účastí pana ředitele, učitelů a celého druhého stupně i tolika zajímavými otázkami a komentáři.

Třešinkou na dortu je toto krásně zpracované video

Ángel je v sedmém nebi. Ve svojí škole v Březové, na konci světa.

Když jsem manželovi v pondělí posílala první fotky se slovy “ať na to dojímání nejsem sama”, dostala jsem odpověď:

“Panebože!!! Dokázala sis tehdy na prvním školení v Americe představit, že budeš za 10 let fotit takové fotky?”

“Ne jsem totálně dojatá a vděčná. Zázraky se dějí.”



Před 10 lety, kdy bylo Ángelovi 5, nemluvil, neposeděl, všude skákal a lezl, lidí a dětí se bál nebo je ignoroval, vrážel do nich, návštěvy (i mě, když jsem přišla z práce nebo obzvlášť ze služebky) vyhazoval z domu nebo se běžel někam schovat. Často nechtěl ani ven z domova a nejradši byl jen s námi, rodiči, pak naštěstí i s dobrovolníky, kteří za ním přicházeli domů. Jedl jen pár jídel, za běhu či poskakování nebo i ve stoji na hlavě. 2 roky sice chodil do školky, ale o děti se nezajímal, často se zavíral do přiklápěcího vajíčka, a když pak začal mluvit, opakoval několik let stále dokola, že do školy nechce, protože by ho děti sežraly.

Tehdy Ernesto pronesl větu: “To je v pořádku, Ángeli, tak do školy půjdeš, až jednou budeš chtít.”

A já jsem si tenkrát v duchu přála: “Kéž by. Kéž by jednou mluvil nebo se byl schopen s námi jakkoli dorozumět, kéž by jednou spolupracoval, kéž by se jednou chtěl učit, kéž by chtěl být jednou se svými vrstevníky, kéž by jednou chtěl chodit do školy.” Samé kéž by. Naprostá utopie.

Bylo jasné, že jediný možný způsob vzdělávání je domácí, individuální. Vždy budu vděčná jedné mamince, která řešila problémy se synovou školou a jako řešení našli Školy Březová. I my jsme tu celé ty roky moc spokojení a potkáváme se tu jen se skvělými, chápajícími a vstřícnými pedagogy v čele s úžasným panem ředitelem.

Před 2 lety začal Ángel říkat, že chce do školy. Málem jsme šokem upadli. Fakt?! Ono se to fakt stalo? Sice hned zdůraznil, že jen někdy, ale i tak jsme to brali jako významný milník…

Je to dlouhý příběh… ale teď jsme tady, v Březové, už potřetí. Nejdřív jsme přijeli na 3 dny, pak na 4 a teď jsme tu na celý týden. Ángel září štěstím. V 6.00 vyskočí z postele jak rybička. Pořád opakuje, jak se těší do školy a na děti. Chce se mi tu stále plakat dojetím a vděkem. Zatímco dříve se mě držel jak klíště, teď chodí o přestávkách sám na chodbu. Poprvé byl tenhle týden i u tabule a odpověděl na pár otázek učitelů v lavici. Sedí mezi dětmi v plné jídelně a vše mu chutná… kdo nezná minulost, nemůže pochopit, že je to jeden zázrak za druhým.

Moc děkujeme všem v Březové, učitelům i dětem, že tohle může Ángel zažívat.

P.S.: A jako bonus máme ještě blízkou slovenskou hranici, kterou je Ángel fascinován - už jsme byli na výletě, který vede částečně přesně podél hranice a dnes jdeme na Slovensko jinou trasou.

P.S.2: Když Ángel nastupoval do 1. třídy, jeli jsme sem na první školní den. Ángel nechtěl do třídy a odmítal vstoupit do budovy i poté, co už děti odešly. Byli jsme pouze na hřišti před budovou. Když jeho milá paní učitelka šla za ním ven, aby mu dala šerpu a dáreček, tak na ni křičel a utíkal pryč…

Moc děkujeme všem v naší škole Březová a panu řediteli Zimčíkovi za další skvělý školní rok a za možnost domácího vzdělávání.

Jsme rádi, že můžeme respektovat Ángelovo tempo a pracovat s jeho motivací - velkými tématy jsou u nás např. vesmír, příroda a obzvlášť hory, hudba a pohyb.

Prázdniny zatím trávíme hlavně muzicírováním a venku a už se těšíme na dovolenou s našimi kamarády.

Přejeme všem krásné léto!

Náš první domácí turnaj v šipkách.
Ángel hrál poprvé v životě.
V první hře se ze 4 pokusů 3x vůbec nestrefil. (Strachovala jsem se, aby z toho neměl nějakou újmu, když mu to tak hrozně nešlo.)
A pak vyhrál na celé čáře.
Hlavní cena bylo lechtání.

(A ano, vlastně to byla zábavná hodina matematiky.)

V poslední době se na nás obrátilo několik rodičů, jestli neznáme nějaké dobré školy/školky v Praze i jiných městech.

Pojďme se inspirovat navzájem.
Na facebooku najdete příspěvek z 15.10.2020, kde jsme prosili rodiče, aby napsali, s jakými zařízeními mají/měli dobrou osobní zkušenost. Sešly se nám různé pozitivní zkušenosti.
Můžete se přidat nebo kouknout do komentářů, pokud by vás zajímaly různé tipy.

Za nás s Ángelem doporučujeme mateřskou školu Duha v Praze Košířích, tam byl Ángel dva roky a máme odtud skvělou zkušenost.
A poslední roky jsme v domácím vzdělávání pod školou Březová a tam to máme stejně - jsme maximálně spokojeni.

Jestli budete mít chuť sdílet vaše pozitivní zkušenosti, bude to inspirace pro rodiče, kteří zrovna hledají školu, budou se třeba stěhovat apod.
Děkujeme.

S domácím vzděláváním ve škole Březová máme tu nejlepší zkušenost a pana ředitele i naši paní učitelku máme moc rádi. V dětství jsem prohlašovala, že chci být učitelkou, takže si vlastně plním svůj sen (i když jinak, než jsem tenkrát myslela). Třeba máte někdo menší děti a zvažujete, jak je učit, tak toto je jedna z možných cest. Rozhovor s panem ředitelem v Pravém domácím časopisu nechává nahlédnout do jeho filozofie a přístupu k dětem.

Celý rohovor zde

Když se stavíte na hlavu, aby se vaše dítě učilo učební látku více méně dle osnov nebo spíš aby se učilo vlastně cokoli a vymýšlíte všechny možné kreativní a hravé způsoby... když odmítá učebnice, ač na to jdete sebezábavnějším způsobem... a pak - jednou - dneska - si sám přinese učebnici prvouky a se zájmem si ji skoro celou projde, ptá se, povídá si se mnou, popisuje mi, co vidí, nechá si věci vysvětlit (třeba že takhle vypadá žito, z kterého se dělá žitný chléb a tady na fotce je Staromák v Praze, kde to známe) a pak chce ještě projít všechny značky a přečíst všechny nápisy... přátelé, tak to je pravý, nefalšovaný, poctivý zázrak.

To je naše nejdelší, nejbohatší, nejzábavnější, prostě nejkrásnější interakce nad nějakou učebnicí ze školy.

V dětství jsem chtěla být učitelkou a zrovna dneska jako by mi Ángel udělil učitelskou medaili.

Teď zrovna nasává Ángel za poslední měsíce nejvíc, tak využíváme každou možnou příležitost.
Nejpopulárnější jsou momentálně mapy na iPadu, např. tady na fotce zkoumají Venezuelu.
Pak Polaris, pohádka z Planetária, a v albu má vytištěné fotky, podle kterých si příběh vyprávíme.



A znovu se nám vrátili oblíbení Včelí medvídci, Nemo a Šmoulové.
Nově kromě edukativní stavebnice Cliks znovuobjevil Lego a poprvé se s manželem pustili i do klasiky - Merkuru, vše na rozvoj kreativity a jemné motoriky.
Kromě jeho pokojíčku využíváme každé místo, kde ho to zrovna baví: v posteli, na gauči v obýváku i v koupelně.
Den, večer, víkend, to je jedno, prostě vždy, když je tomu otevřený.
Hlavně ať je pohoda a legrace.

Jsme velmi spokojeni s domácím vyučováním při škole Březová, takže tady pokračujeme v další třídě. Ángel navíc stále prohlašuje: “Já nechci do školy. Mě by tam děti sežraly.” Říká, že se chce učit doma.

Velký rozdíl mezi prázdninami a školou nemáme, spíš jsme v létě jen víc venku a na výletech, a máme méně dobrovolníků, ale za to víc času s kamarády. Učení pokračuje prázdniny neprázdniny. Hlavně knížky, příběhy, pohádky, mapy, tvoření všeho druhu a malování.

Velkou událostí byla návštěva planetária.
Naše příprava trvala několik týdnů. Nejdřív viděl ve městě plakáty na film Polaris. Pak jsme domů přinesli brožurku, kterou si se zájmem prohlídnul, ale jít nikam nechtěl. Po pár dnech jsme našli na youtube krátkou ukázku, u které jásal, ale stejně říkal, že se na to podívat nepůjdeme. Po pár dalších dnech každodenního shlédnutí ukázky na youtube konečně řekl, že by chtěl jít. A byl to obrovský zážitek.



Chvílemi to bylo sice trochu mimo Ángelovu komfortní zónu: vysoká hlasitost představení, že si zakrýval uši... velká koncentrace lidí... jet na autíčkách na Marsu a Měsíci se nejdřív bál a dlouho jsme čekali, než se odhodlal to zkusit a jedině spolu.

Zůstali jsme překvapivě dlouho a nakonec trpělivě vystál frontu na projížďku po Marsu i Měsíci.
O medvědovi a tučňákovi se stále bavíme a prohlížíme obrázky, a taky o planetách, raketách, severním a jižním pólu, gravitaci.



Krásné rozšíření obzorů.
Líbilo se mu tam tak hodně, že jsme tam byli podruhé s jeho sestřenicemi, a brzy se chystáme znovu.

Nadšeně se vrháme do dalšího školního roku a těšíme se, co přinese.

Jsme velmi vděční za domácí vzdělávání, které nám umožňuje pracovat s Ángelem dle jeho tempa, zájmů a motivace, a v momentech jeho pozornosti, navíc v klidném a pozitivním prostředí.

I když se Ángelova spolupráce stále zlepšuje, přesto je náladový a je schopen učit se cokoli pouze v konkrétních okamžicích či intervalech, jinak se vzteká nebo oponuje či nás ignoruje.
Velkou výhodou domácího vzdělávání je, že se můžeme učit stále a všude, a že si může věci osahat a vidět na vlastní oči, protože abstraktní koncepty jsou pro něj stále obtížné.
Snad úplně nejdůležitější pro nás je, že ho učení baví! (Ve chvílích, kdy je tomu otevřený - kdy nám dává zelenou.)



A aby ho to bavilo co nejvíc, stále hledáme způsoby, aby učení bylo zábavou a radostí. Aby to taky bavilo i nás.
Chválíme ho za jakýkoli pokrok a za každý pokus něco zkusit.

A myslíme si, že naučit se číst, psát, počítat by bylo super, ale je spousta dalších věcí, které je dobré trénovat a rozvíjet.
Nově např. Ángel pomáhá s nošením nákupu, zapojuje se víc v kuchyni, třeba při uklízení nádobí, pomáhal při vrtání skříňky (sám vrtal). Stále nadšeně vykrajuje perníčky a dává plech do trouby.
Je mnohem zručnější s nůžkami a nožem. Skládá nově poměrně komplikované dráhy pro mašinky na základě obrázku.
Pohyb venku a cestování všemi dopravními prostředky je mnohem snadnější, Ángel je trpělivější a ohleduplnější vůči dalším lidem a dětem.
Začíná taky lépe chápat koncept minulost - budoucnost, dokáže vyprávět o něčem, co se stalo, a těšit na to, co bude.
Tohle je přirozené pro mnohem menší děti a nemusí se to učit, ale pro nás je to tak trochu jako další zázrak.

Děkujeme ZŠ Březová a panu řediteli Zimčíkovi, že tento způsob vzdělávání existuje.
Pro naši rodinu je to TOP.

Toto by mohly být normální fotky o tom, jak táta učí svého syna na kytaru. Pro nás je to celé ale velmi speciální, protože Ángel sám (poprvé) řekl, že se chce učit a nechal si něco vysvětlit.

Trvalo to asi 15 minut, což je u Ángela fakt hooooodně a pocta tatínkovi, že dokázal celou dobu udržet zájem a legraci.

Tyto Velikonoce byly Ángelovy “nejvelikonočtější”.
Zapojil se do zdobení vajíček, takže jsme vajíčka malovali všichni.
Pustili jsme se také do tradičního pečení perníčků a vymyslel, že uděláme velikonoční muffiny = muffin + červená poleva + marcipánové ozdobičky.

Chtěl i pomlázku, ale na Velikonoční pondělí odmítnul někoho vyplácat :-), spíš si s ní hrál jako s nějakou hračkou, běhal s ní a mával, prostě klasická Ángelova kreativita.

Ángel se stále moc neorientuje v prostoru.
Dříve to bylo mnohem horší, všude venku jsme ho bedlivě hlídali, protože byl schopen v cuku letu změnit směr a jít někam jinam. Jednou se nám takhle ztratil v supermarketu a byla to perná chvilka... našli jsme ho úplně jinde, u jiných regálů.
Takže od té doby, co mluví, stále vymýšlíme různé hry, aby si upevnil svoje jméno a adresu a celkově aby věděl, kde je. Pletou se mu názvy zemí i měst... náš dům oslovuje jménem našeho městečka, prostě má v tom všem trochu hokej.
V poslední době miluje aplikaci Google Earth a kromě zkoumání celého světa taky s tatínkem studují zeshora náš dům, naši ulici, jak se k nám dostat z autobusové zastávky apod. Tak snad mu časem vykrystalizuje, jak to všechno je...
Na videu je kromě jiného vidět, jak doma přeskakujeme mezi češtinou a španělštinou.

Že je Ángelito fascinován písmeny a slovy, je slabý výraz. Je to teď většinou první a poslední téma dne. Píše s námi i sám. Třeba: “TAŤYNK... MAMYNKA...” A my si (nejen) toho vážíme.



Jeho první přečtený nápis venku byl: Zákaz rybolovu. To, když jsme šli na procházku k našemu oblíbenému rybníku. Nějak jsme asi doufali, že bude jednou číst a psát, ale neřešili jsme kdy - byly jiné priority:
Aby byl šťastný, aby věděl, že ho máme rádi, aby se hodně smál a radoval, abychom s ním měli vztah, to bylo vždy důležitější. Takže kdyby četl a psal vůbec někdy, to by byl velký úspěch. A první krůčky jsou tu dřív, než jsme čekali.



Na školení nás učili mít pro naše děti ty největší a nejtroufalejší sny a věřit v zázraky. A zároveň se na to neupínat a být šťastný už teď. Ne až se bude míň vztekat. Ne až řekne první slova. Ne až napíše první písmenka. Ne až mě obejme. Ne až mi řekne, že mě má rád. Ne až bude mít první kamarády. Prostě být šťastný teď, se vším, co zrovna je. Milovat ho teď, takového jaký je. I když všude plivá. Vráží do lidí. Hrozně křičí. Nespolupracuje. Všechno vyleje. Všude zhasne... Učí nás milovat a žít šťastný život.

A že začíná číst a psát, z toho máme samozřejmě velkou radost, a on snad ještě větší, jak ho to baví.

Úplně první věta byla "Co to říkáš"... za chvíli napsal do srdíčka svoje jméno a připsal "maminka", to už jsem se nadnášela... a pecku tomu dal, když napsal Hornbach.



Soustředil se o 106 a vykazoval ohromnou trpělivost (podotýkám, že před pár lety byl tak hyperaktivní, že jsem si ani vlastně neuměla pořádně představit, že bude jednou v klidu chvíli sedět, natož psát).

O písmenka a čísla se začal zajímat před dvěma lety, hrál si s nimi (ze dřeva), různě je řadil a skládal.

Pak dostal od babičky Slabikář včelky Máji a chtěl ho číst pořád dokola, pamatoval si pasáže zpaměti a začal písmena i čísla psát. Nevíme, jestli je opravdu vnímal, působilo to hodně mechanicky. Byl tím úplně posedlý a trvalo to dny a týdny.

Pak to najednou odeznělo a nechtěl se tomu věnovat vůbec. A zase se to po čase vrátilo. Takhle párkrát dokola.

Jak teď začal školní rok, tak si hodně povídáme o škole a jak je paráda se učit nové věci... Několikrát jsem se pokoušela hravou formou přitáhnout jeho pozornost k psaní nebo malování, ale Ángel o to nestál, dokonce mi řekl: "Já nechci malovat písmenka, já chci jenom malovat čárky." A maloval čárky jak o život, na malé papírky i na velké. A taky ho bavilo ořezávat tužky. Tak jsme ho pořád chválili, jak krásně ořezává a maluje ty čárky... Sem tam jsem mu přečetla pohádku o Krtkovi. No a dnes tohle nadělení. To bylo poprvé, co sám něco smysluplného napsal.

Možná bych se neměla tak divit, ale pořád mě fascinuje, jak se Ángel vyvíjí. Někdy to vypadá, že stojí na místě nebo dělá krok dopředu a pak zas dozadu, ale přitom jde stále nějakým záhadným skokovým způsobem pořád dál. Jednou jsem o nás na fb četla, že jsme tvrdili, že zázraky se dějí a že se přitom nedějí, protože má Ángel stále stejnou diagnózu - ale víte co? Je to úhel pohledu. Protože pro mě je to zázrak za zázrakem! Co už všechno Ángel zvládnul vzhledem k jeho startovací čáře... to se před ním prostě klaním a každý den děkuju, že si nás vybral za rodiče a můžeme jít tu Cestu s ním.

Ángelova POPRVÉ v tomto školním roce aneb moc děkujeme panu řediteli Zimčíkovi a ZŠ Březová, že můžeme Ángelka učit doma.

POPRVÉ vystřihoval.
POPRVÉ složil puzzle.
POPRVÉ vykrajoval perníčky a dal plech do trouby.
POPRVÉ rozpustil čokoládu a natřel ji na dort.
POPRVÉ rozklepnul vajíčka, umíchal je, připravil na stůl a každému z nás nandal.
POPRVÉ nakreslil domeček, sněhuláka, slunce, mraky, letadlo, pavouka, metro atd.
POPRVÉ pomohl stavět sněhuláka a ozdobil pomeranč hřebíčky.
POPRVÉ řezal pilkou dřevo.
POPRVÉ si při cestování nosil batoh a kufřík.
POPRVÉ poznal, jakým písmenem začíná určité slovo.
A mnoho dalších POPRVÉ... před rokem byla tohle všechno utopie.

Máme doma šťastné a veselé dítě, které se víc zajímá o lidi, děti a svět okolo a které se rádo učí. (Nedávno se naučil říct slovo Venezuela a kabriolet tak, že za mnou několikrát denně po dobu asi týdne chodil, zíral na pusu a nechal si to slabikovat.)

Celkově udělal Ángel v tomto školním roce obrovský pokrok, výrazně se posunul ve všech oblastech, je víc přítomný, víc spolupracuje.

Jsme velmi vděční za domácí vzdělávání, které nám (rodičům a dobrovolníkům) umožňuje pracovat s ním dle jeho tempa, zájmů a motivace, a v momentech jeho pozornosti, navíc v klidném a pozitivním prostředí domova. K učení přistupujeme hravě a kreativně, což ho baví a chce se dozvídat víc.

I venku vše zvládá lépe, včetně výletů, a umí i víc pracovat se strachem, např. nedávno přespal v 9 metrech v domečku na stromě, čehož se nejdřív hodně bál.

"Škola na konci světa" nám spadla z nebe – děkujeme moc a těšíme se na další školní rok.



Další videa ohledně školy najdete na youtube kanálu Autismus jako dar

Ángelek má teď nějaké skokové období. Po roční pauze se opět vrhnul na psaní písmen a čísel, teď k tomu ještě přidal znaménka jako pomlčka, plus apod. Během roku jsme mu víckrát nabízeli jeho oblíbený slabikář s včelkou Májou nebo dřevěná písmenka, s kterými jsme si dříve hráli, ale nejevil žádný zájem. Nyní bere papír za papírem nebo používá tabuli a píše nebo maluje jak o život.




I s malováním zažíváme velký posun. Zhruba rok a půl jsme s našimi dobrovolníky malovali, příp. vystřihovali stovky duh a zoubků. A teď nás Ángelek překvapil. Sám (!) namaloval a vystříhnul několik perníčkových panáčků, sám namaloval duhu, zub ne s 2, ale 3 kořeny (dříve vždy trval na 2 kořenech) a úplně nás ohromil svíčkou s hvězdičkami. Víckrát denně vykřikuje, že se chce učit.



Také stále pečeme perníčky. Na rozdíl od loňska teď Ángel perníčky vykrajuje pomocí formiček sám, dává je na plech a pak plech i sám do trouby. A ještě perníčky využíváme na matematiku - kolik jich dáme na plech vedle sebe, kolik dostane tatínek, maminka atd.

Máme radost, jak se Ángel posouvá, a ještě větší z toho, že ho to všechno baví.

Ángelek je prvňáčkem. Děkujeme moc Základní škole Březová, že nám umožňuje vzdělávat Ángela doma, čímž můžeme intenzivně pokračovat se Son Rise programem. Byli jsme ve škole první školní den, popovídali jsme si s panem ředitelem a paní učitelkou, dostali jsme učebnice a Ángelovi z celé návštěvy asi nejvíc učarovalo dětské hřiště před školou. :-)

Chtěli jsme dát Ángela do školky od 3 let, jak je to běžné. Vnímali jsme ovšem, že je pomalejší než ostatní děti. Stále používal plínky, byl silně fixován na rodiče (obzvlášť na mámu), špatně komunikoval, což jsme si vysvětlovali dvojjazyčným prostředím. Našli jsme skvělou a  vlídnou školku, na kterou jsme ho mohli navykat postupně, protože jsme se dohodli, že jedno odpoledne v týdnu tam chodil s tátou a jedno s mámou, vždy na pár hodin. Po 4 měsících jsme ovšem viděli my i paní ředitelka, že na školku ještě není zralý. S dětmi nejen že nekomunikoval, ani si nehrál, spíše je ignoroval a dokonce téměř vždy vyhledával místo, kde žádné děti nebyly. Přestože se s učitelkami vídal opakovaně, ani s nimi nenavázal žádný kontakt. Rozhodli jsme se tedy rok počkat. Ve 4 letech už jsme tušili, že má autismus, a protože za ten rok velký pokrok neudělal, nechali jsme si ho i nadále doma.

Do školky nastoupil tedy až v 5 letech, od září 2013. Našli jsme skvělou školku (MŠ Duha www.skolkaduha.cz) se speciální autistickou třídou s malým počtem dětí a vícero pedagogy, kde má každé dítě individuální plán. Od začátku máme výborný pocit ze všech lidí, s kterými přichází Ángel do kontaktu, školka i třída jsou vedeny profesionálně a zároveň velmi lidsky. Školka je nám také sympatická svou otevřeností. Sami se začali zajímat o SRP* a nabídli nám přístup SRP* při individuální činnosti se speciální pedagožkou, což velmi vítáme a oceňujeme. Dokonce pozvali do školky na interní přednášku Lindu Cecavovou, českou specialistku na SRP* (www.rozvojhrou.cz) a uspořádali setkání zájemců o tuto metodu. Se školkou jsme v kontaktu a konzultujeme různé činnosti a možnosti Ángelova rozvoje. Máme radost, že se zde nabízí také pravidelná canisterapie a hipoterapie, navíc také využíváme možnost individuální muzikoterapie.

Ángel chodí do školky jen dopoledne, abychom se odpoledne/večer mohli věnovat SRP*. Zakladatelé metody SRP* sice doporučují, aby děti do školky/školy vůbec nechodili, obzvlášť na začátku praktikování SRP*, ale my máme dobrý pocit z propojení právě této unikátní školky a našeho SRP*.

* Son Rise Program®

Máme velkou radost, že v naší školce (Duha) jsou tak vstřícní, flexibilní a otevření novým přístupům! Od září totiž zřídili samostatnou hernu SRP* a budou tam s Ángelem (a dalšími pár dětmi) pracovat. Možná se jedná o světový unikát - v Americe jsme neslyšeli, že by někde ve státní školce byli vůči SRP* tak vstřícní. Děkujeme!

Skolkaduha.cz/sonrise

* Son Rise Program®

Mým velkým přáním bylo trávit víc času se "speciálními" dětmi - a mám štěstí: kromě Klokánku teď chodíme s Brusinkou do dvou tříd ve školce Duha. V těchto třídách jsou děti s autismem a dalšími poruchami. A je to nádhera! Brusinka je profík. Když je potřeba, tak chodí dokola, jindy běhá, nebo leží, aby ji děti mohly hladit nebo si rády prohlíží její zuby a drápy. Chvílemi jen leží a vyčkává - to když s ní dané dítě nijak interaktovat nechce a já se mu věnuji v tom, co ho zrovna baví, např. se k němu přidávám, když si čte knížku, nebo s ním lezu po zemi nebo skáču nebo se honíme. Ideálně se to snažím propojit s "psím" tématem, třeba v knížce upozorním na obrázek psa, při honění štěkám a dělám, že já jsem pes... Buď přichází jedno dítě nebo dvě, vyjímečně i víc. Ve školce jsme se domluvily, že žádné dítě nenutime a když chce odejít třeba už po chvilce, tak může. Děje se to i naopak: někdy děti přiběhnou do herny dřív, než jsou na řadě, nebo nechtějí odejít. Musím říct, že každý chlapeček i holčička mě naprosto uchvacuje a bere za srdce. Jak je každý jiný, přistupuji k dětem individuálně a sleduji, co je bavi. Díky přítomnosti Brusinky se s dětmi dostávám docela rychle do kvalitního kontaktu, kdy se na sebe díváme, nebo mě třeba vezmou za ruku, dovolí mi je lechtat nebo se jich nějak dotýkat ("Pejsek tě chce chytit!" Nebo: "Pozor! Brusinka tě chce škrábat, chytit apod.") Některé děti Brusinku hladí, ne všechny a ne vždy, nechávám tomu spontánní průběh, jen je vyzývám, povzbuzuji a chválím. Nejdojemnější jsou pro mě ty děti, které se Brusinky při prvním setkáni více či méně bály, nejen že si ji nechtěly pohladit, ale ani nechtěly do její blízkosti, a teď se na ni těší, smějí, už si ji nedrží od těla, i si ji pohladí. Největší pokrok udělal jeden chlapeček, který se nejdřív Brusinky tak bál, že nechtěl k Brusince vůbec. Před rokem u nás byl s rodiči na návštěvě a bál se Brusinky i přes sklo dveří, když ona byla venku. Skoro jsem nemohla uvěřit, když jednou přišel s paní učitelkou do třídy. Věděla jsem, že u něho je to ohromný krok dopředu. Paní učitelky se držel jak klíště, a když se Brusinka přiblížila, lekal se a ještě víc se k učitelce tisknul. Opakovala jsem mu a ukazovala, že Brusinku držím na vodítku a že k němu nemůže. Úplně mě ohromil, když již na prvním setkání hodil Brusince pár piškotů. Ovšem na třetím setkání byl celkově mnohem klidnější a víc v pohodě, s piškoty pokračoval bez problémů, ale dokonce se Brusinky párkrát dotknul a kraťoučce ji i pohladil.



S Brusinkou odcházíme vždy úplně spokojené a naplněné, Brusinka doslova, protože piškoty miluje. Je to pro nás velká radost, že se s dětmi můžeme takhle potkávat.

Eurytmie nás fascinuje. K manželovi se dostala již před více než 20 lety ve Venezule, někdo mu ji doporučil, a pořídil si knihu. Ke mně přišla až před nedávnem přes waldorfskou pedagogiku. Když jsme byli ve waldorfských školách na dnech otevřených dveří, náš zájem o eurytmii stále rostl, takže jsme vyhledali veřejný kurs pro dospělé. Není nad vlastní prožitek. Spojení pohybu, rytmu a slov bylo okouzlující a povznášející. Po skončení jsme měli chuť si popovídat s Hanou Giteva, která hodinu vedla, a poděkovat jí za krásný zážitek.

A najednou jsme se dozvěděli, že se eurytmie dá použít i individuálně a u dětí s různými handicapy! Takže k paní Giteva docházíme s Ángelkem na individuální hodiny a pak cvičíme doma.



Ze začátku to vypadalo dost zoufale, Ángel nechtěl vůbec spolupracovat. Ale pomalinku, krůček za krůčkem, dělal Ángel pokroky a do života jsme zařadili rituálek před spaním a potkáváme se s medvídkem (brum brum), kočičkou (mňau) a sovičkou (hůůů). Cvičení postupně rozvíjíme a rozšiřujeme a máme z něj všichni dobrý pocit. Nejde "jen" o nějaké cvičení či hezký rituál před spaním - eurytmie totiž vychází z celistvé znalosti člověka (antroposofie) a má hluboký smysl a léčivý efekt.

Poprosili jsme o pár slov přímo Hanu Giteva

"Za každým obrazem zvířátka tak probouzíme vědomí zvuku a pohybu pro jednotlivé hlásky. Medvídek svým brumláním otevírá zážitek pro hlásku B. Hlásku, která utváří svým pohybem vědomí vlastní hranice, pomáhá utváření ochranné schrány pro lidskou duši. Velmi vhodné pro děti, které tuto hranici hledají nebo ji mají narušenou vzhledem k traumatu porodu nebo nerovnováhy vývoje v raném dětství. Kočička pak svým mňoukáním probouzí cit pro hlásku M, kde přes pohyb hlubokého vcítění se, otevíráme vědomí probouzení vlastní aktivity k činnosti a kde se náš pohyb hluboce spojuje s kvalitou tepla. Sova pak svým houkáním naladí na hlásku U, která ve svém prožitku přes pohyb pomáhá naší duši hledat harmoničtější vztah těla a duše. Hláska umocňující kvalitu inkarnace do fyzického těla.

U dětí s autismem, kde nejsou plně rozvinuty síly nápodoby, jsou cvičení prováděna rodiči a postupem času získávají děti sílu samostatného utváření gest. Je zde však třeba trpělivosti, radosti z každého malého krůčku a víry, že vývoj dítěte může postupem času najít svou harmonickou polohu. Eurytmie je tak u těchto dětí rituálem, který je provází v různých rytmických intervalech delší čas a snaží se probudit síly pro vlastní aktivní vztah ke světu a vstoupit do sil, které spoluvytvářejí živý vztah k sobě samému i ke svému okolí. Cvičení jsou vybírána individuálně dle potřeb dítěte a dospělého.

V Čechách je metoda léčebné eurytmie ve svých počátcích, v rámci antroposofické medicíny se v zahraničí praktikuje jako jeden z hlavních terapeutických přístupů v klinikách, v oblasti speciální pedagogiky a v privátních ordinacích."

Více na:

V ČEŠTINĚ
www.eurytmie.cz/co-je-eurytmie/oblasti-pusobeni/terapeuticka/

V NĚMČINĚ
www.heileurythmie-medsektion.net/de
www.berufsverband-heileurythmie.de

V ANGLIČTINĚ
www.eurythmy.org.uk

Kontakt na paní Giteva: hana.giteva@eurytmie.cz

Chceme synovi pořídit psa, ale nejsme si jisti, jestli to bude pro něj dobré.
Co myslíte? Jaké máte zkušenosti Vy?

Ángel se narodil a doma jsme měli 2 labradorky. Jedna brzy potom umřela, ale ta druhá - Brusinka - tedy byla s Ángelem celou dobu, jak vyrůstal. Myslíme, že to je pro Ángela dobré a my sami máme rádi zvířata a to je taky asi důležité.

Vztah Ángela k Brusince se stále proměňuje.
Nejdřív ji snad vůbec nevnímal, pak mu vyloženě vadila.
Jednu dobu nám pomáhala s komunikací: Ángel nechtěl třeba něco udělat nebo si nechat něco vysvětlit, tak jsme to vysvětlovali Brusince (např. že je večer a půjdeme spát).

Jedno období z ní byl zas naopak úplně paf, mazlil se s ní a lehal si na ni. Teď uť jí delší dobu dělá piškotkové cestičky, hází jí piškoty, někdy ji chvíli drží nebo vede při venčení, ale už si na ni nelehá a často ji zavírá do předsíně, prý aby byl klid.

Že by jí něco vyprávěl nebo se jí dokonce s něčím svěřoval nebo k ní měl jakkoli jinak velmi blízký vztah, to jsme nezažili.
Nicméně jsou si stále blíž a blíž.
Nedávno jsme oslavili Brusinčiny 13. narozeniny a poprvé se Ángel nějak zapojil. Zdobil jí dortík, hodně jsme se s ní mazlili, leželi jsme na ní jako na polštářku, sfoukával jí svíčku.

Také je dobré, když Ángel vidí, že jdeme s Brusinkou na veterinu a pak jí třeba dáváme nějaké kapky nebo prášky. Jednak vidí, že se o zvířátka staráme, a ješte důležitější je to v tom, že on k doktorům chodí nerad a nerad bere jakékoli léky a takhle se s tím vším seznamuje, ale naštěstí nejde přímo o něj.

Vysvětlujeme mu, že Brusinka je naše kamarádka, že se o ni staráme a hrajeme si s ní, a že s ní chodíme na procházky a do lesa, protože ji máme rádi a kamarádi se o sebe starají, takže i kamarádství je díky ní živé téma.

Brusinka je k němu celé ty roky moc hodná, mírná a trpělivá, a to přitom bývala klubko energie.
Suma sumárum si myslíme, že mít doma hodného psa je určitě výhoda.

Ángel s Brusinkou jsou dojemnost sama, obzvlášť když se Ángel psů venku pořád bojí a Brusinku teď dlouhou dobu ignoroval.

Od té doby, co šla Brusinka do zaslouženého canisterapeutického důchodu, se o ni začal Ángel shodou okolností mnohem víc zajímat.

Denně pro ni děláme piškotkovou cestičku, Ángel jí pak vždy několik piškotů hází, vykřikuje, že si s ní budeme hrát, prohlíží si ji do všech detailů, chce od ní pac a dokonce ji hladí. A když jdeme spát, říká jí dobrou noc.

Brusinka tedy teď canisterapeutuje paradoxně mnohem víc a my máme radost, že ti dva si k sobě našli cestu.

Spolu s Ángelovým celkovým vývojem se mění i jeho vztah ke psům. Prošel si obdobím, kdy se kromě naší Brusinky bál všech ostatních psů, chytal nás za ruku nebo se za nás schovával a neustále se ubezpečoval: "Tenhle pejsek s námi nemůže jít domů." Bál se i pejska ve školce na canisterapii, přitom to byl také světlý retriever, tak jsme ve školce nakonec poprosili, aby na canisterapii nemusel, když nebude chtít (což bylo vždy). Po pár měsících se vše ve školce i venku uklidnilo a úměrně tomu rostl zájem o Brusinku. Ángelek se s ní mazlil, dokonce s ní chtěl být sám a začal se s ní zavírat do předsíně. Byli spolu na pelíšku i 20-30 minut, v klidu a tichu, a potom byl Ángel vždy maximálně spokojený. Začal ji občas vodit na vodítku venku a také jí teď večer často dává najíst, dokonce i s povelem: "Brusinko, můžeš!" Je to proces, jako skoro u všeho, někdy 2 kroky dopředu a jeden zpátky, někdy 1 dopředu a 2 zpátky." Takže na otázku: "Chceš dát Brusince papání?" ze začátku vůbec nereagoval nebo řekl, příp. křičel "Ne!". Pak třeba jednou z deseti pokusů zareagoval a nakrmil ji. Teď už ji večer krmí většinou on.

Ve školce se i nadále canisterapie neúčastní, protože nechce. Trochu se ale změnila situace a canisterapii jsem u nich začala dělat já s naší Brusinkou, takže se ani nedivím, že ho to vůbec neláká, když nás má doma.

Ángel vyrůstá s naší labradorkou Brusinkou, která má od malička canisterapeutické zkoušky. Chodila se mnou nejdříve do jednoho domova seniorů a do našeho místního Klokánka, po narození Ángela chodíme už jen do Klokánka. Člověk neplánuje, že se mu narodí dítě s autismem, ale teď se to hezky hodí, že máme Brusinku doma :-) Jak známo, canisterapie je při autismu velmi prospěšná. (Ángel má canisterapii i jednou týdně ve školce.)

Až do nedávna Ángel Brusinku naprosto ignoroval. Jakákoli snaha vtáhnout ho do nějaké hry nebo hlazení selhávala. Brusinka byla ovšem úžasná pomocnice při komunikaci, hlavně když se Ángel zaseknul a něco nechtěl dělat (což bylo často), např. když Ángel nechtěl jít za žádnou cenu ven, tak jsem ho přestala přemlouvat a vysvětlovat, proč je to dobré, ale jako by jsem se zlobila na Brusinku: "Brusinko, tak takhle to opravdu nejde! Nemůžeš být pořád jenom doma, musíš taky ven, dáme obojek a vodítko a jdeme". A Ángel stál najednou vedle mě. Nebo venku na ulici, když ignoroval auta a provoz na silnici: "Brusinko, pojď na chodník! Nemůžeš chodit takhle po silnici, mohlo by jet auto a mohlo by se ti něco stát, tady na chodníku jsi v bezpečí." A Ángel přestal protestovat a chytnul mě za ruku.

Před časem se vše úplně otočilo a Ángelek je z Brusinky unešený. Skoro až moc, protože na ni sedá jako na koníčka, různě na ní polehává a tahá ji - ale Brusinka je neuvěřitelně trpělivá, asi i zvyklá za ta léta z Klokánku, a jen málokdy se mu nechce věnovat. Ángel dokonce už umí říct její jméno a povídá o ní nebo jí dává povely, resp. snaží se, protože jeho řeč není ještě úplně rozvinuta. Také nám stále slouží na vysvětlení a pochopení různých situací, třeba když Ángel nechce do postele, tak se loučíme s Brusinkou ("Brusinko, já vím, že by sis chtěla ještě hrát, ale už je pozdě, podívej, jaká je venku tma, už musíš jít spinkat"), dáváme jí dobrou noc a Ángel jako by mnohem lépe chápal, že musí jít spát také. To samé ráno, Brusinka dává záminku rozhovoru při setkání (Ángel většinou sám od sebe nezdraví): "Dobré ráno, Brusinko, jak pak ses vyspinkala?" Nějakou dobu to vypadalo, že si Ángel ani nevšímá toho, co děláme, ale před nedávnem se začal aspoň občas přidávat taky a začal ji zdravit. Hlavně ale lépe reaguje, když ho my ráno zdravíme a ptáme se, jak se vyspal.

Brusinka je prostě náš velký pomocník a je navíc krásné pozorovat, jak se mezi ní a Ángelem buduje láskyplnější a hlubší vztah.

Náš článek: Canisterapeutka Brusinka (se svatozáří)

Brusinka má za sebou další canisterapeutický rok.

Do školky k dětem s autismem chodíme každý čtvrtek a za tu dobu bylo opět mnoho krásných až magických momentů. Některé z těchto dětí se dříve Brusinky nedotkly, nešly do její blízkosti nebo nevešly dokonce ani do místnosti. Paní učitelky říkají, že některé děti se o Brusinku zajímají i ve dnech, kdy nechodíme, a nosí kartičky s obrázkem pejska.

Na jednom z posledních setkání si začal někdo sám sundávat botičky i ponožky a dal si nožičky na Brusi, přidávaly se další a pak jsme tam seděly v klidu v takové skoro posvátné atmosféře.

Předtím děti Brusinku hladily nebo masírovaly, vodily ji na vodítkách a na konci jako vždy dávaly pamlsky. Loučili jsme se opět pohlazením.

Tyhle všechny děti jsou tak krásné... Tolik křehkosti, citlivosti, spontánnosti. A kontakt snad s celým vesmírem. Jaké pro nás mají poselství? Co nám přišly ukázat? Co nás přišly naučit? Co máme změnit? A jak je co nejlépe podpořit v jejich růstu a štěstí?

P.S. Brusinka půjde jednou rovnou do nebe. Canisterapii dělá od štěněte, teď jí bude 12. Je ztělesněná láska a trpělivost. Od dětí by si nechala líbit snad úplně všechno a vydá ze sebe veškerou energii, doma sebou pak plácne na pelíšek a zbytek dne prospí. Přitom když vyrážíme a beru do ruky canisterapeutickou tašku, stojí hned u dveří a vrtí ocasem.

Mým velkým přáním bylo trávit víc času se "speciálními" dětmi - a mám štěstí: kromě Klokánku teď chodíme s Brusinkou do dvou tříd ve školce Duha. V těchto třídách jsou děti s autismem a dalšími poruchami. A je to nádhera! Brusinka je profík. Když je potřeba, tak chodí dokola, jindy běhá, nebo leží, aby ji děti mohly hladit nebo si rády prohlíží její zuby a drápy. Chvílemi jen leží a vyčkává - to když s ní dané dítě nijak interaktovat nechce a já se mu věnuji v tom, co ho zrovna baví, např. se k němu přidávám, když si čte knížku, nebo s ním lezu po zemi nebo skáču nebo se honíme. Ideálně se to snažím propojit s "psím" tématem, třeba v knížce upozorním na obrázek psa, při honění štěkám a dělám, že já jsem pes... Buď přichází jedno dítě nebo dvě, vyjímečně i víc. Ve školce jsme se domluvily, že žádné dítě nenutime a když chce odejít třeba už po chvilce, tak může. Děje se to i naopak: někdy děti přiběhnou do herny dřív, než jsou na řadě, nebo nechtějí odejít. Musím říct, že každý chlapeček i holčička mě naprosto uchvacuje a bere za srdce. Jak je každý jiný, přistupuji k dětem individuálně a sleduji, co je bavi. Díky přítomnosti Brusinky se s dětmi dostávám docela rychle do kvalitního kontaktu, kdy se na sebe díváme, nebo mě třeba vezmou za ruku, dovolí mi je lechtat nebo se jich nějak dotýkat ("Pejsek tě chce chytit!" Nebo: "Pozor! Brusinka tě chce škrábat, chytit apod.") Některé děti Brusinku hladí, ne všechny a ne vždy, nechávám tomu spontánní průběh, jen je vyzývám, povzbuzuji a chválím. Nejdojemnější jsou pro mě ty děti, které se Brusinky při prvním setkáni více či méně bály, nejen že si ji nechtěly pohladit, ale ani nechtěly do její blízkosti, a teď se na ni těší, smějí, už si ji nedrží od těla, i si ji pohladí. Největší pokrok udělal jeden chlapeček, který se nejdřív Brusinky tak bál, že nechtěl k Brusince vůbec. Před rokem u nás byl s rodiči na návštěvě a bál se Brusinky i přes sklo dveří, když ona byla venku. Skoro jsem nemohla uvěřit, když jednou přišel s paní učitelkou do třídy. Věděla jsem, že u něho je to ohromný krok dopředu. Paní učitelky se držel jak klíště, a když se Brusinka přiblížila, lekal se a ještě víc se k učitelce tisknul. Opakovala jsem mu a ukazovala, že Brusinku držím na vodítku a že k němu nemůže. Úplně mě ohromil, když již na prvním setkání hodil Brusince pár piškotů. Ovšem na třetím setkání byl celkově mnohem klidnější a víc v pohodě, s piškoty pokračoval bez problémů, ale dokonce se Brusinky párkrát dotknul a kraťoučce ji i pohladil.

S Brusinkou odcházíme vždy úplně spokojené a naplněné, Brusinka doslova, protože piškoty miluje. Je to pro nás velká radost, že se s dětmi můžeme takhle potkávat.