Ángel


Ángel se narodil u nás doma v dubnu 2008 a moc jsme se na něj těšili. Již před jeho narozením jsme hodně cestovali, chodili na různé kursy osobního růstu a četli inspirující knihy, díky kterým jsme poznali lépe sami sebe a byli jsme otevřeni rozličným možnostem výchovy dětí.   

Od malička byl Ángel svůj a někdy se choval trochu zvláštně, třeba měl šílené záchvaty vzteku a pláče, když jsme jeli autem, takže jsme skoro do dvou let jezdili všude převážně MHD. Už ze šátku pozoroval na obloze Měsíc a hvězdy. Skoro nemluvil a pak používal svůj jazyk, kterému jsme říkali „ángelština“ a který jsme se museli naučit např. „fululáč“ = sněhulák. Žasli jsme nad tím, jak uvažuje, např. slovo „inyč“ používal na označení Měsíce, Slunce i hvězd zároveň. Některé jeho výrazy jsou pro nás do dnes záhadou, např. „jana šišu ua!“. Fascinovaně pozoroval křišťály a duhy, vytvářel různé geometrické obrazce nebo stavěl dlouhé řady z autíček, kuliček, ale třeba i z kuchyňského náčiní. Byl velmi aktivní a měl malou potřebu spánku. Jednu dobu chodil spát s několika termoskami, které si rozložil kolem sebe a tvrdil, že to je táta, máma a kluk. Vydával neuvěřitelně pestré zvuky, pištěl v nejvyšších otáčkách, běhal venku v dešti a bouřkách, svlékal se, nechtěl nosit boty, vztekal se, svíjel se na zemi...

Prostě náš jedinečný Ángel, kterého jsme milovali se vším všudy. Byl čím dál tím odlišnější a zpožděnější oproti svým vrstevníkům. Toto jeho chování a vývoj jsme si částečně vysvětlovali tím, že pocházíme z dvou různých kultur a že vyrůstá v dvojjazyčném prostředí, že jsme ho převážně nosili v šátku místo kočárku, že s námi spal v posteli a že má prostě svoje vlastní tempo.

Chtěli jsme ho dát do školky, ale nebyl na to zralý (viz školka). Ve 4 letech nás kamarád upozornil, že má Ángel lehký autismus, což jsme si sami po prostudování literatury potvrdili. Přihlásili jsme se o termín do APLA, abychom zjistili, o jaký druh autismu a o jakou intenzitu se jedná (viz diagnóza).

V březnu 2013 jsme se dozvěděli o Son Rise Program®, s kterým jsme od začátku souznili. Od té doby se programu Son Rise a jeho filozofii věnujeme se vším všudy a cítíme, jak ohromně nás to obohacuje.

Jsme našemu Ángelovi moc vděční, že přišel právě k nám a ukazuje nám cestu k většímu štěstí a lásce.

Ángelovy historky

Náročné období aneb škola vděku (11/2018)

Máme teď s Ángelem hodně náročné období, jsou to lekce trpělivosti a vděku.
A připomínáme si, že je dobré se soustředit na to všechno, co umí a že je úžasné, že ho máme. (To se nejlíp připomíná v noci, když spí. Tam člověk nepochybuje, že je to dokonalost sama.)
Taky hledáme s manželem u sebe témata, s kterými to může souviset...

A když pak přijde den jako včera, skáčeme nadšením:

- jedl několikrát denně různé věci včetně polívky a řízku (na rozdíl od třeba dne, kdy doslova nesnědl vůbec nic nebo jednu tyčinku nebo pak třeba jednou denně 8 vajíček)

- i my jsme se v pohodě najedli (a ne že s tím má problém, když my jíme)

- hrál si s námi několik hodin v pokojíčku, smáli jsme se, vymýšleli jsme nové hry (kdežto jsou dny, kdy se nám to zdaleka takhle nedaří)

- zamával mi přes sklo, když mě viděl přicházet z práce a pak jsme si řekli ahoj a dali si pusu (v minulých týdnech se vrátili věci z minulosti, že mě vyhazoval ze dveří, když jsem se vracela, křičel nebo mi zase nedovoloval jít do práce)

- svítili jsme, jak bylo potřeba (to taky dělával v minulosti a teď se to vrátilo, že zhasíná, když potřebujeme světlo a naopak)

- ven šel adekvátně oblečený (a ne že jde v tomhle počasí ven v crocsech bez ponožek a jen v triku)
Atd.

Je to škola vděku a připomínka radovat se z každodenních maličkostí a neřešit blbosti.
Ten náš dar :-)

Všichni na zeměkouli jsou andělé a víly (11/2018)

Poté co jsem Ángelovi před spaním řekla modlitbičku Andělíčku, můj strážníčku, se zadíval na naši fotku za mnou a takto ji okomentoval:

“Tady jsem andílek, protože mám na zádech hrbolky jako křídla.
A tatínek je taky anděl, protože má taky ty hrbolky.
A ty jsi víla.
Protože všichni kluci na zeměkouli jsou andělé a všechny holky jsou víly.”

Dva roky čteme večer stejnou knížku (11/2018)

Ángel čte z “Pohádek o vílách”vždy nadpis a po přečtení pak jakou pohádku budeme číst další den.
Když přečteme poslední, čte Ángel obsah a čísla stránek.
A zase od začátku.
Což o to, knížka je to nádherná, ale přece jen je spousta dalších.

Mnohokrát jsme zkoušeli navrhnout něco jiného, ale Ángel trvá na vílách. Hledali jsme aspoň jinou knížku o vílách, zda by prošla.
Když manžel přinesl poprvé do postela “Pohádky o sněžných vílách”, Ángel mohutně protestoval, že tuhle knížku nechce.
Přitom je taky o vílách, stejně velká, podobně koncipovaná, také s nádhernými obrázky.

Po určitých vyjednáváních jsme najeli na to, že když dočteme jeho tradiční pohádku, tak čtu z druhé knížky pohádku tatínkovi (Sněžné víly jsou tatínkova knížka) a Ángel taky poslouchá.
A tatínek čte Ángelovi pohádku o Malém princi ve španělštině. Některé večery se nám podaří přečíst takhle všechny 3 najednou, jindy aspoň jednu.
Po dvou letech stejných pohádek je to tedy ohromné rozšíření.

Dříve jsem snila a nemohla se dočkat momentu, až budu číst jednou dětem v posteli pohádky před spaním.
Nenapadlo by mě ovšem, že si na to počkám tolik let (první roky o to Ángel vůbec nestál, pak třeba dovolil koukat se na jednu stránku, ale nesměli jsme číst ani otáčet stránky), netušila bych, že budu číst jednou třeba i čárové kódy, název vydavatelství a jméno odpovědné a technické redaktorky... a že to bude tak dlouho jedna knížka stále dokola.

A přesto jedno velké haleluja. Je to jinak, než jsem myslela, ale zaplať pánu Bohu za to.

Ángel se zrovna naučil jezdit na kole (10/2018)

Ángel letos nejezdil na kole vůbec, loni asi 3x (pouze se zadními kolečky). Manžel mu teď odmontoval kolečka. Ángel se rozčiloval, padal a křičel, že ho odvezou do nemocnice... po večeři pak prohlásil, že chce na kolo a jeli s manželem asi 10 km.

Teď jezdí každý den jak o život.
A protože je jeho kole malé, koupili jsme mu nové (nejdříve opět hodně protestoval a pak byl šťastný jak blecha) - už dospěláckou velikost. Taky má nově přilbu, láhev na kolo a rukavice. Tváří se velmi důležitě :-) Jezdí o 106 a s tatínkem podnikají první výlety, už byli dokonce na cyklostezce mimo naše městečko a jezdí i večer se světly - prostě nová dobrodružství!
Další krásná lekce pro nás věřit Ángelovu potenciálu (už to totiž vypadalo, že se na kole nikdy jezdit nenaučí) a přitom respektovat jeho tempo, styl i originalitu.

Tři kouzelné preclíčky aneb jak se Ángel dělí o jídlo (10/2018)

Voní mi pod nos Ángelovy preclíčky.
“Ángelku, dal bys mi prosím tě 3 preclíčky?”
Ostře: “Nedal!”
“Dobře.” (Miluju preclíčky, takže polykám na prázdno.)
“Já se s tebou nechci rozdělit.”
“Jo, to je v pořádku, nemusíš se se mnou vždycky rozdělit.”
Za chvíli: “Maminko, já myslím, že se s tebou rozdělím.”
Natahuju ruku a dojatě říkám: “Jéé, ty jsi hodnej.”
Opět zvýšený hlas: “Já si to myslím, ale nechci se s tebou rozdělit.”
(Fíha! To mě teda překvapil takovou formulací!) “Aha, dobře, nemusíš.”
Za dalších asi 5 minut dojídá sáček, otočí se ke mně a dává mi do ruky 3 preclíčky: “Teď se s tebou, maminko, už chci rozdělit.”

Ono to možná na první pohled nevypadá, ale je to velký úspěch, protože v minulosti se nedělil o nic.

Proč Ángel veškeré jídlo oždibuje? (10/2018)

Po Ángelovi zbyde po každém jídle spousta drobků a malinkých kousků jídla, ať je to řízek, těstoviny nebo cokoli jiného.
Na lžíci nebo vidličce to vždy nějak upravuje a zarovnává. Sníst nějaké jídlo mu trvá celou věčnost.

Často jsme ho pozorovali a snažili se přijít na to, proč to dělá a co ho na tom baví.
Když jsme se ho ptali přímo, tak neodpovídal.
Až teď:
Že prý jídlo zakulacuje! Že ho nemá rád špičatý. Že by mu to nechutnalo. Že by ho to píchalo v puse a v bříšku.

Ovšem Ángel určitě není sám se zajímavými a kreativními jídelními zvyklostmi.

P.S. Zakulacuje si i pastu na kartáčku...

Ángel vypráví, jak se k nám dostal (9/2018)

“Ángelek byl dušička v nebíčku, měl křidýlka, ale ty šly pryč (se mu schovaly) a Ángelek padal z nebe pomalinku jako lísteček a spadnul na travičku, ale neumřel. A pak jsem šel k tobě do bříška.”

Ángel poprvé s kravatou jako pan pilot (8/2018)

“Jsem jako pan pilot,” Ángel září a tváří se vítězoslavně. Poprvé má kravatu, nosí ji denně a prohlíží se vždy dlouho v zrcadle. S tatínkem si hrajou na piloty.

K tomu historka před pár měsíci:
Chodíme po letišti.
Ángel: “A tamhleten pán s provázkem bude asi pan pilot.”
To říká mnohokrát. Moc nechápeme, co myslí.
Pak u babičky.
Ángel, rozzářeně, s očima upřenýma na fotku dědy: “Dědeček Jára má provázek jako pan pilot!”
Až díky dědovi jsme teda pochopili, že provázek = kravata.

Šok za šokem (8/2018)

Nejdřív ráno velká stříhací akce - nehty i vlasy zároveň. Už se tomu skoro nechce věřit, jak tohle všechno byl dřív takový veliký problém a třeba vlasy jsem mu mohla stříhat jen ve spánku.

Pak šok na našem oblíbeném koupališti - tolik lidí jsem tam nikdy nezažila a já sama chtěla utéct... Ale Ángel trval na tom, že tam půjdeme.
Jsem si říkala, že po hodině bude mít dost... byli jsme tam několik hodin až do zavíračky. Očividně si to užíval. Zpíval mi tam, dělal akrobacii s kruhem, ve vodě se potápěl, házeli jsme si s míčem, plavali.
V jednu chvíli se rozhlédl kolem sebe a s úsměvem řekl: “Dneska je to koupaliště krásně barevný.” (To si chci zapamatovat, až někde bude pro mě až moc lidí, si říct, že to je krásně barevný).
Vždy si tam dává hranolky. Dnes jsem mu to rozmlouvala, protože tam byla šílená fronta... hranolky byly a taky asi 50 minutové čekání ve frontě, kde byl v klidu, povídali jsme si, smáli se a objímali.

A pak jsme jeli ještě nakoupit a tam byla nějaká promo akce a Ángel se vrhnul do dalšího bazénu, jen tentokrát tam byly místo vody míčky, a zase dost dětí, lidí, ruch...



Ani se nedostavila žádná špatná nálada později doma (to bývalo, když už to venku zvládnul dobře, ale že toho bylo na něj moc, jsme zjistili z jeho chování později).

Takový nádherný (pozitivně) šokový den, dříve nemyslitelný. Ty hodiny a hodiny Son Rise Programu se vyplácejí...

Video – Ángel párkrát viděl, jak se tatínek trápí se sekačkou a dostal inspiraci (8/2018)

Ángelova první oškrábaná brambora (7/2018)

Brala jsem to jako řečnickou otázku, jestli chce škrábat brambory se mnou a málem jsem upadla, když se k tomu hrnul.
Sice si to dělal po svým a škrabku i tipy, jak bramboru bezpečně oškrábat jednoznačně odmítnul, ale povedlo se a krev netekla...
Jen si stěžoval, že moje brambory jsou kulatý, kdežto jeho je hranatá.

To je teprve asi potřetí, co jí brambory pečené v troubě. Jsme rádi za cokoli nového, co sní. Protože z věcí, co dřív jedl, najednou prý: těstoviny nemám rád, lososa už nemám rád, bramborovou polívku už taky nemám rád... a pak to říká o spoustě jídel, ovoci a zelenině, které ani nikdy neochutnal... je to tak trochu zázrak, že pořád roste a vypadá zdravě.

Naději máme vždycky aneb lepší vztahy (6/2018)

U Ángela to vypadá na další vlnu všímání si druhých a prohlubování vztahů. Lepší vztahy s babičkami a dědou – po těch všech situacích z minulosti jsou tohle naše každodenní zázraky. K babičkám se tulí sám od sebe, chce si zahrát plážový tenis s dědou, víc a víc si chce hrát se sestřenicemi.



Se sestřenicemi jsme teď byli poprvé na společné týdenní dovolené. To, že vylovil opakovaně šnorchl z dvoumetrové hloubky, bylo velké překvápko. Nicméně ani tak nejde o to potápění, jako o to, že se přidal k holkám a chtěl to dělat jako ony.
Už ne vždy se musí jeho empatické sestřenice přidat k němu, někdy se prostě přidá i on k nim.

Poprvé se stalo, že večerní pohádku o vílách jsem nečetla já, ale Anička. Když si holky dělaly úkoly do školy, Ángel si k nim sednul a kreslil. A jídlo mu nemusím nabírat jen já, někdy jde ochotně i s někým jiným. Vypadalo to (jen) jako krásná dovolená u moře, ale pro Ángelita to byla spíš intenzivní škola společenských dovedností.

Pro mě v každém případě dovolená snů... dřív bych si na takovou cestu s Ángelem a dalšími dvěma dětmi netroufla.



To samé dítě, které dřív ostatní lidi a děti ignorovalo, vráželo do nich, vystrkovalo je z domu a křičelo, babičku bouchnul, nešel se k babičkám pomazlit... Toto sdílíme hlavně pro rodiče, které se svými dětmi prožívají něco podobného a může to vypadat, že není světlo na konci tunelu.
Ale je tam. Naději máme vždycky.

Nevíme proč, ale tyto děti mají prostě svůj čas a svoje tempo. Milovat je takové, jaké jsou.., věřit, že jsou úžasné... netlačit na pilu, ale podporovat je a povzbuzovat... a důvěřovat.

Ángelovy novinky (5/2018)

* Ángelito dovolil, abych ho ostříhala, nejen ofinu, ale i vzadu, a zvládnul to v klidu a trpělivě
* pomohl s nošením nákupu
* nejdřív se mu na procházku do přírody moc nechtělo, ale pak jsme si to užili
* točenou zmrzlinu má jednou za uherský rok a náležitě se z ní radoval



To jsou všechno takové normální věci, ale vážíme si jich nesmírně, protože třeba stříhat se dalo dřív jen v noci a na několikrát, kadeřníka do teď odmítá. Nespolupracoval, při nákupu nepomáhal, spíš jsme ho ani s sebou do obchodu nemohli brát, rozhodně nic nenosil. Dlouhé období nechtěl vycházet z domova, ani na žádné procházky. Jednu dobu držel tak přísnou dietu, že nejedl žádný cukr, ani ovoce, takže i tahle zmrzlina bez mléka a jen z ovoce je vlastně pokrok. Zažívat obyčejné, normální věci je SUPER.



Jak hezky napsal manžel u příležitosti Ángelových 10. narozenin: “Pořád nám dává zabrat! Říkáme mu “velkésousto.cz”. Bůhví jak velké sousto jsme my pro něj... Někdy zoufáme a někdy doufáme, většinou se smějeme, jindy na sebe jen koukáme, ale nikdy to nevzdáváme. Snad to jednou pochopíme! Je to náš největší dar, syn a osobní trenér!”

Jak jsme slavili Velikonoce (4/2018)

Tyto Velikonoce byly Ángelovy “nejvelikonočtější”.
Zapojil se do zdobení vajíček, takže jsme vajíčka malovali všichni.
Pustili jsme se také do tradičního pečení perníčků a vymyslel, že uděláme velikonoční muffiny = muffin + červená poleva + marcipánové ozdobičky.

Chtěl i pomlázku, ale na Velikonoční pondělí odmítnul někoho vyplácat :-), spíš si s ní hrál jako s nějakou hračkou, běhal s ní a mával, prostě klasická Ángelova kreativita.

Ángel terapeutem? (4/2018)

Terapeut?
Umřel nám náš milovaný kocourek.
Poslední 3 týdny byly docela náročné, protože nejdřív se na týden ztratil, pak se vrátil, ale v šíleném stavu, pak opakovaně veterina, zkoušení různé léčby atd. Jeli jsme ho pohřbít do lesa na místo, kde máme už předchozí labradorku. Ángel ten den vše zvládal v pohodě.

Vysvětlili jsme mu, že Fouskovo tělíčko dáme do hrobečku k Dášence a jeho dušička šla do nebíčka a je tam z něj andělíček. Takhle jsme mu to říkali i dřív, když někdo umřel. Další večer sedíme na gauči a Ángel mi přinesl velký obrázek Fouska. Rozbrečela jsem se a popisovala mu, že jsem moc smutná, že jsem ho měla moc ráda... pořád dokola mi říkal, že Fousek nám umřel, teď je z něj andělíček a můžeme si ho kdykoli zavolat, stejně jako andělíčka dědečka Járy, pejska Dášenky, kočičky Ganeshi, želvy Amálky a králíčka Toníčka. Že nás chrání a můžeme si s nimi kdykoli popovídat. A pořád mi ukazoval tu Fouskovu velkou fotku.



U toho zkoumal moje oči a komentoval to třeba slovy “Maminko, tobě tečou slzičky.” Nebo “Maminko, ty jsi smutná, ale já jsem veselej.” Byla to asi hodina, kdy jsem se střídavě smála a plakala, byla šťastná, vděčná, smutná a dojatá... pak jsme ještě došli k tomu, že všechny tyhle naše andělíčky namalujeme... malovali jsme další den, a opět ty jeho průpovídky.



A ještě jsme do nebíčka házeli vzkazy pro všechny ty naše anděly. Byla to pro mě intenzivní terapie. Takhle rychle a krásně jsem se z něčí smrti ještě nedostala. Prostě máme v nebi dalšího anděla. Co všechno nás ten náš kluk učí...

Jak se Ángel (ne)orientuje (2/2018)

Ángel se stále moc neorientuje v prostoru.
Dříve to bylo mnohem horší, všude venku jsme ho bedlivě hlídali, protože byl schopen v cuku letu změnit směr a jít někam jinam. Jednou se nám takhle ztratil v supermarketu a byla to perná chvilka... našli jsme ho úplně jinde, u jiných regálů.
Takže od té doby, co mluví, stále vymýšlíme různé hry, aby si upevnil svoje jméno a adresu a celkově aby věděl, kde je. Pletou se mu názvy zemí i měst... náš dům oslovuje jménem našeho městečka, prostě má v tom všem trochu hokej.
V poslední době miluje aplikaci Google Earth a kromě zkoumání celého světa taky s tatínkem studují zeshora náš dům, naši ulici, jak se k nám dostat z autobusové zastávky apod. Tak snad mu časem vykrystalizuje, jak to všechno je...
Na videu je kromě jiného vidět, jak doma přeskakujeme mezi češtinou a španělštinou.

Dopisy pro autistické děti – "Ty můj andílku" (2/2018)

Víte, že Atyp magazín zveřejňuje dopisy rodičů pro jejich dítě s autismem? Už jsem si jich tam přečetla několik a jsou to pro mě na Atypu jedny z nejoblíbenějších a nejdojemnějších příspěvků.
Když se mi to tak líbí, tak jsem si řekla, že taky přispěju... A to jsem ani nevěděla, že to má prý terapeutické účinky.
Tady dole kopíruji více info z Atypu a moc se těším, až si přečtu další.
Jsme všichni na jedné lodi, a i když je to (někdy) hodně náročné, ty naše děti prostě milujeme.
Můžete poslat Vaši fotku nebo lze i anonymně, záleží na Vás.

Atyp: “Projekt dopisů a básní pro mé autistické dítě není jen tak. Má terapeutický podtext.
Sbírka dopisů a básní pro mé autistické dítě se rozrůstá.
I vy můžete získat knihu Léčba koněm /nakl. Portál/ nebo Nikola Tesla (Nakladatelství Jota ). Stačí zaslat text a my Vám ji pošleme.
Budeme rádi, když k nám k tomu pošlete fotku Vás s Vaším dítětem. Bude to tak autentičtejší a o to silnější. Děkujeme.”
ATYP magazín najdete na webu a facebooku.

Trénování flexibility v Brazílii (1/2018)

Ángelovi proudí v žilách z 50% jihoamerická krev, takže je tu vlastně doma. Největší motivací jsou tu pro něj vodopády, tukani a papoušci, zmrzlinka açai a pak klasika - běh a skákání.



Je to pro něj další skvělé cvičení flexibility: nové impulzy, nová místa, noví lidé, nové chutě... to jídlo je asi největší výzva. A pak to že často vypadává elektřina nebo voda kvůli bouřkám, takže se třeba sprchoval za svitu svíčky a malovali jsme u baterky, prostě jinak než doma.

Vidíme, že je to pro něj někdy náročné, ale často na takovýchto cestách (nebo po návratu domů) dělá vývojové skoky a naučí se spoustu nových věcí. Většinu dne září a směje se a prý má Brazílii rád.



Pobavil nás prohlášením, že umí portugalsky (naučil se říct ahoj a jak se máš a s óbr úsměvem to říká párkrát denně místním).

Našel venku nějaká ptačí pírka a hraje si na indiána, měl velikou radost z ananasů, které jsme našli ve volné přírodě a obzvlášť u vodopádů poskakuje po kamenech a stezkách s takovou lehkostí, jak kdyby byl Mauglí.



Vše zvládá moc dobře. Venku, v autě nebo na pokoji to pak vyrovnává “izmováním” - skáče, poskakuje, běhá, opakuje mnohokrát stejná slova, věty, zvuky, třepe rukama... má skvělý seberegulační systém.

A dodržujeme rituály a jeho oblíbené činnosti jako každý večer pohádku z jeho knížky o vílách, hraní s mašinkami, pečení perníčků... Posíláme vám sluníčko, vodopády, opičky, divoké ananasy a hodně radosti.

“Maminko, ty jsi princezna” (1/2018)

I když slova nejsou jediným způsobem komunikace, přála bych všem maminkám, jejichž děti (zatím) nemluví, aby zažily něco podobného...

S ne-slovní komunikací máme bohaté zkušenosti. Tenkrát jsme si říkali, ok, nemluví a možná nikdy mluvit nebude, ale bereme a milujeme ho i tak, v každé jeho verzi.
O to sladší to teď je a o to vděčnější jsme.
Ángel je náš učitel trpělivosti a lásky.
Že jsem princezna, už mi řekl mnohokrát, nejlépe když mám dlouhou sukni nebo šaty. Poslední dobou spolu v tom princeznovém opojení i trochu tancujeme a zpíváme. Je to velká radost.

Cestovní perličky (1/2018)

Cestování s Ángelitem je MNÓÓÓHÓÓÓKRÁT snadnější než dříve... přesto se samozřejmě vždy vyskytnou zajímavé situace.

Pár perliček z posledních dní:
1) “Ne, na tu paní se nepodívám!” Prohlásil na letišti, když paní kontrolovala jeho pas...

2) Cestovali jsme do Brazílie, což je hodně dlouhá cesta, tak jsme přestup v Portugalsku využili jako zastávku a celou tu délku si trochu rozložili. Poté co Ángel už půl dne nejedl, i když jsme mu dali asi pátou možnost co sníst, prohlásil: “V Portugalsku jíst nebudu.” To jsme trochu zkoprněli, protože v Portugalsku jsme spali 2 noci, a Ángel má nejnáročnější stavy právě, když má hlad...

3) Metrem už nepojedeme. To jsme mu vysvětlili, když jsme opouštěli metro. Metro bylo to hlavní, co chtěl v Lisabonu zažít, takže jsme několikrát přesedli a užívali si to. Jenže! Navečer se spustil obrovský liják, zrovna jsme byli na nějakém obrovském náměstí, kde nebylo, kam se schovat, takže jako nejlepší řešení bylo vrátit se metrem. Těžko přijatelné pro Ángelka, když jsme mu přece předtím řekli, že metrem už nepojedeme...


Nicméně na druhou stranu je teď už spousta věcí samozřejmostí - sám celou dobu chodí (nemusíme ho nosit), sám se připoutá (dřív mohutně protestoval), v letadle v klidu sedí (neběhá po celém letadle), většinu věcí si nechá v klidu vysvětlit (a nemá už velké záchvaty vzteku ani křiku).

A jak prohlašuje - “cestování mám rád”.

Vánoční ohlédnutí (12/2017)

Letošní prosinec je pro nás plný požehnání. Ježíšek přinesl začátkem prosince stromeček a ozdoby, a Ángel ho skoro celý ozdobil sám (kromě světýlek a hvězdy na špičce).


Mikuláše Ángel vyhlížel celý den, a když pak od něj našel v dárku také Mikulášovský převlek, tak se do něj mnohokrát v prosinci převlékal, vždy s velkou radostí. Poprvé se těšil na Mikulášskou besídku a řekl i básničku. V posledních letech se sice těšil, ale pak nechtěl jít do dané místnosti, jednou se tam doslova složil na zemi a křičel... a teď i s básničkou v místnosti plné dětí a ruchu... A pak se ještě šel mazlit s Andělem, dát ruku Mikulášovi a od Čerta si nechal ukázat pytel a dát kousek uhlí. Jinak pečeme perníčky, pálíme svíčky a užíváme vánoční atmosféru.





Tři dny Ángelkovi trvalo, aby ozdobil pomeranč hřebíčkem... Nejdřív jsem zdobila sama. Pak to zkusil, ale po chvilce prohlásil, že to neumí a ať to dělám já. Nakonec do toho šel a přidal se i ke zpívání koledy.

Proto jsem ho natáčela - obzvlášť když říká, že něco nejde, že to dělat nebude nebo že to neumí, a později to s radostí dělá, tak to dokumentujeme a ukazujeme mu, jak je šikovný a jak to hezky zvládnul.



Tím že Ángel začal číst, tak Vánoce dostávají nový rozměr, protože už sám přečetl několik jmenovek na dárcích nebo četl nahlas kousek pohádky.

Přejeme krásné svátky, plné klidu, pohody, magie, kouzel a zázraků.

Jak se mám?! (12/2017)

Jsem na služebce. Volám domů, povídáme si s manželem. Prosím, ať mě dá nahlas, že chci pozdravit Ángelka:

Ahoj, Ángelku.
Ángel: Ahoj, maminko. (Super, hezky odpověděl.)
Jak se máš?
Ángel: Já se mám dobře. (Ha, zase hezky odpověděl.)
A co děláš?
Jenže ve stejnou chvíli něco říkal Ángel... nerozuměla jsem, tak se ptám, co říkal.
Ángel: Jak se máš ty? (omdlívám štěstím a dojetím)
Mám se taky dobře. Děkuju, že ses mě zeptal. Jsem tady v hotelu, na nějaké konferenci. A co děláš?.... rozhovor ještě chvilku pokračoval...

Cože!! On se mě zeptal, jak se mám??? Ani jsem to neočekávala, proto jsem se hned ptala dál... To jsou teda změny... Dříve se mnou nechtěl vůbec mluvit, když jsem byla pryč. Záviděla jsem kolegyním, které volaly domů a s dětmi si povídaly o tom, co ten den dělaly. Pak někdy třeba poslouchal, když jsem ho pozdravila, ale po chvíli šel pryč. Postupně se to zlepšovalo a někdy mi i na něco krátce odpověděl. Na poslední služebce mi do telefonu řekl, že nemá čas, což mě rozesmálo a potěšilo, že se mnou mluví. No a dneska už to byl docela rozhovor. Připadám si jak miláček Bohů, že můžu tohle zažívat.

Ángel je fascinován písmeny a začíná číst (11/2017)

Že je Ángelito fascinován písmeny a slovy, je slabý výraz. Je to teď většinou první a poslední téma dne. Píše s námi i sám. Třeba: “TAŤYNK... MAMYNKA...” A my si (nejen) toho vážíme.



Jeho první přečtený nápis venku byl: Zákaz rybolovu. To, když jsme šli na procházku k našemu oblíbenému rybníku. Nějak jsme asi doufali, že bude jednou číst a psát, ale neřešili jsme kdy - byly jiné priority:
Aby byl šťastný, aby věděl, že ho máme rádi, aby se hodně smál a radoval, abychom s ním měli vztah, to bylo vždy důležitější. Takže kdyby četl a psal vůbec někdy, to by byl velký úspěch. A první krůčky jsou tu dřív, než jsme čekali.



Na školení nás učili mít pro naše děti ty největší a nejtroufalejší sny a věřit v zázraky. A zároveň se na to neupínat a být šťastný už teď. Ne až se bude míň vztekat. Ne až řekne první slova. Ne až napíše první písmenka. Ne až mě obejme. Ne až mi řekne, že mě má rád. Ne až bude mít první kamarády. Prostě být šťastný teď, se vším, co zrovna je. Milovat ho teď, takového jaký je. I když všude plivá. Vráží do lidí. Hrozně křičí. Nespolupracuje. Všechno vyleje. Všude zhasne... Učí nás milovat a žít šťastný život.

A že začíná číst a psát, z toho máme samozřejmě velkou radost, a on snad ještě větší, jak ho to baví.

Sestřen (11/2017)

Jsme na návštěvě u příbuzných. Přišla mi to vhodná příležitost, abych Ángelovi vysvětlila...

“Ángelku, Michalka a Anička jsou tvoje sestřenice. A ty jsi jejich bratranec.”

“Já nejsem bratranec. Já jsem sestřen. Protože bratranec má bratranice a sestřen má sestřenice.”

Lupínky + jogurt + banán + želvoterapie (10/2017)

Předesílám, že pokud nemáte dítě s autismem nebo nějakou zkušenost s autismem, tak tohle bude vypadat jako úplně normální... Proč máme takovou radost?

Ángel jedl už po několikáté lupínky s jogurtem a rozinkami nebo dnes s banánem. Vše smíchané v jedné misce. Dřív buď lupínky nebo jogurt atd. Chleba s máslem a šunkou jedl tak, že nejdřív si dal chleba, cca za 2 hodiny samotné máslo a za další 2 hodiny šunku. Chleba s máslem a něčím dalším vlastně ještě nejedl, ale už zvládne třeba toust s máslem.

Jídlo a flexibilita v jídle jsou u nás stále velké téma, takže lupínky smíchané s jogurtem a banánem, to je výhra v loterii.

V poslední době to ještě Ángel kombinuje s "želvoterapií": Ángel a Amálka jedli společně a Ángela moc bavilo ji pozorovat, jak se cpe. Máme ji 3 roky a hodně vyrostla a to chce prý Ángel taky.

Ať žijí tatínkové... a meditující Ángel (10/2017)

Ať žijí všichni tatínkové, kteří se svými dětmi blbnou a umí se naladit na hravou notu.

Toto je pocta mému manželovi, který do toho jde naplno klidně i na veřejnosti. Kromě tykadel ve vlaku a všech možných grimas a zvuků mě třeba dostal, když si malý Ángel lehal na chodníku... a on si lehl hezky vedle něho.



Nedávno začal Ángelek "meditovat". Dalo by se předpokládat, že to okouká od tatínka, ale ten v téhle poloze nikdy nemeditoval. Ángel se to naučil přímo od Budhy! :-) Vždycky mu to chvíli trvá, než si to všechno narafičí. A nakonec "donutil" tatínka, aby taky takhle meditoval.



Je to krása přidat se k dětem i v činnostech, které bychom sami ani nevymysleli.

Bilancování po 4 letech Son Rise Programu® (9/2017)

"Miláčku, teď jsou to 4 roky, co děláme Son Rise Program. Co ti to dalo?" Manžel: "Pokoru. Přijímání toho, co je. Pokoru a zpomalení. Kdybychom se před tím vším nesklonili, nemohli bychom to brát jako dar." A pro mě ještě... úhel pohledu. Kdo ví, co je "dobré" a co je "špatné"? Kdo ví, jestli my učíme Ángela nebo on nás? Kdo ví, jestli se máme dívat na Ángela a autismus nebo spíš na nás všechny? Na naši celou rodinu. A třeba i celou společnost.

Autismus jsme nebrali jako dar, protože jsme ani nevěděli, co to je, a rozhodně nás nenapadlo, že tuhle diagnózu jednou dostane naše dítě. Ale když už ji dostal (nebo jsme ji dostali jako rodina), tak to bereme se vším všudy a chceme z toho dostat to nejlepší - pro něj i pro nás všechny. Chceme, aby byl šťastný, a abychom my všichni měli doma štěstí, radost, lásku a legraci.

A právě v tom nás zásadně ovlivnilo školení Son Rise Programu před 4 lety a vlastně nám změnilo život.

Probírala jsem staré fotky a zdá se to už tak dávno... jak se pořád někde schovával, jak pořád běhal, skákal, křičel, třepal ručičkama, jak všude chodil s několika termoskami - i do postele spát, jak se hodně vztekal, plakal, měl záchvaty, nemluvil, často nechápal, lidi ignoroval, po obchodě lítal a křičel, nejradši by se díval na nějakou pohádku - stále dokola a dokola, bouchal hlavou do zdi a dával mi facky, zhasínal a nesměli jsme rozsvítit, chodil spát hrozně pozdě a spal málo, měl slabý oční kontakt, několik měsíců jsme řešili nafouklé bříško a velké problémy s trávením atd atd atd. Teď jsme šťastnější, než jsme kdy byli.



Ángel je veselý kluk, který se chce učit nové věci a i my se díky němu stále něco nového dozvídáme a učíme. Záchvaty skoro zmizely a když se vzteká nebo má špatnou náladu, tak je to slabounký odvar toho, co si pamatujeme z dřívějška. Zažíváme společně nespočet hezkých chvil a děláme už i takové ty "normální" věci, co dělají rodiče s dětmi, třeba si něco vyprávíme, na něco se těšíme nebo jedeme na výlet. Poznali jsme spoustu úžasných a krásných lidí - např naše dobrovolníky, mnoho dalších "autistických" rodin a spoustu zajímavých lidí - díky Ángelovi nebo autismu.

Ángel nás učí zpomalit, žít TEĎ a radovat se na plno. Velký dík Kaufmanovým, že Son Rise Program do teď sdílejí s rodinami z celého světa a učí nás díky našim dětem nacházet dary a požehnání. Velký dík naší kamarádce Aničce, která nám tenkrát o Son Rise Programu řekla. No a taky jsem vlastně vděčná nám, že jsme do toho šli, i když jsme neznali nikoho, kdo by Son Rise Program dělal, že jsme odjeli do neznáma a poprvé byli tak dlouho bez Ángela, že jsme sami udělali spoustu změn (venku i uvnitř), že jsme (zatím :-)) zvládli všechny naše krize a těžké momenty a že společně vesele frčíme pořád dál!

Hodně radosti, trpělivosti a lásky vám všem!
(Všechny fotky jsou z období před cca 4-5 lety)

Ángel napsal první slova (9/2017)


Úplně první věta byla "Co to říkáš"... za chvíli napsal do srdíčka svoje jméno a připsal "maminka", to už jsem se nadnášela... a pecku tomu dal, když napsal Hornbach.



Soustředil se o 106 a vykazoval ohromnou trpělivost (podotýkám, že před pár lety byl tak hyperaktivní, že jsem si ani vlastně neuměla pořádně představit, že bude jednou v klidu chvíli sedět, natož psát).

O písmenka a čísla se začal zajímat před dvěma lety, hrál si s nimi (ze dřeva), různě je řadil a skládal.

Pak dostal od babičky Slabikář včelky Máji a chtěl ho číst pořád dokola, pamatoval si pasáže zpaměti a začal písmena i čísla psát. Nevíme, jestli je opravdu vnímal, působilo to hodně mechanicky. Byl tím úplně posedlý a trvalo to dny a týdny.

Pak to najednou odeznělo a nechtěl se tomu věnovat vůbec. A zase se to po čase vrátilo. Takhle párkrát dokola.

Jak teď začal školní rok, tak si hodně povídáme o škole a jak je paráda se učit nové věci... Několikrát jsem se pokoušela hravou formou přitáhnout jeho pozornost k psaní nebo malování, ale Ángel o to nestál, dokonce mi řekl: "Já nechci malovat písmenka, já chci jenom malovat čárky." A maloval čárky jak o život, na malé papírky i na velké. A taky ho bavilo ořezávat tužky. Tak jsme ho pořád chválili, jak krásně ořezává a maluje ty čárky... Sem tam jsem mu přečetla pohádku o Krtkovi. No a dnes tohle nadělení. To bylo poprvé, co sám něco smysluplného napsal.

Možná bych se neměla tak divit, ale pořád mě fascinuje, jak se Ángel vyvíjí. Někdy to vypadá, že stojí na místě nebo dělá krok dopředu a pak zas dozadu, ale přitom jde stále nějakým záhadným skokovým způsobem pořád dál. Jednou jsem o nás na fb četla, že jsme tvrdili, že zázraky se dějí a že se přitom nedějí, protože má Ángel stále stejnou diagnózu - ale víte co? Je to úhel pohledu. Protože pro mě je to zázrak za zázrakem! Co už všechno Ángel zvládnul vzhledem k jeho startovací čáře... to se před ním prostě klaním a každý den děkuju, že si nás vybral za rodiče a můžeme jít tu Cestu s ním.

Ángel se zajímá o další děti (8/2017)

Ángel začíná pomalu, ale jistě vnímat další děti a hraje si s nimi. Fakt hraje a fakt dělají věci společně. To nebývalo. Přijela k nám třeba na návštěvu kamarádka, děti se neviděly aspoň dva roky. Byly jsme připravené, že když to nepůjde, po chvíli odjede. Ale bylo to super. Honily společně želvu, hrály si samy v pokojíčku i s námi v obýváku. A Ángel se s nimi taky rozdělil o nějaké ňaminky.

Také máme historku od naší dobrovolnice Ivany, která s ním byla na dětském hřišti. Prý ho další děti pozorovaly, jak si hraje a dvě za ním přišly. Ángel vymyslel hru a děti ji nadšeně přijaly.

To všechno jsou krásné momenty, které naplňují nás - rodiče, i dobrovolniky.

V minulosti byl vždy sám a o děti nestál, poslední dobou se začíná něco hýbat a měnit.

Ángelova další "poprvé" a vztah s prababičkou (7/2017)

Ángel nadšeně mluví o tom, že roste nebo že už je větší kluk a u té příležitosti mu pořád říkáme, že ho máme moc rádi a jak je šikovný, že teď umí spoustu věcí, co dřív neuměl, a že se naučí a zvládne v životě všechno, co bude chtít...(i když tohle teda 100% nevíme).

Třeba se šel před pár dny sám vykoupat do bazénu a já jen seděla vedle (jinak trvá na tom, že někdo musí jít s ním). A poprvé šel sám na pánský záchod, když já šla na dámský. To jsem koukala, že se nebál. Také se poprvé sám houpal! Kolikrát jsme mu to vysvětlovali: nohy dopředu, nohy dozadu, ukazovali, houpali se vedle něj, jiné děti mu to ukazovaly... Vždy chtěl, aby ho houpal někdo z nás, příp. ještě říkal, že on to neumí nebo že to nejde, že to dělat nebude, že se to nesmí apod. Stalo se to u našich přátel. O to cennější, že se houpali s kamarádem vedle sebe a Ángel to tak trochu okoukával. Prostě vše má svůj čas.

Veškerý Ángelův pokrok nás samozřejmě těší, ale úplně největší radostí jsou pro nás jeho zlepšující se vztahy. Jeho prababičce bude 90 a ještě že je tak dlouho živa, protože zhruba až od loňska se s ní Ángel občas tulí, pošťuchuje, hraje si s ní a je schopen s ní být i chvíli sám.

Tyto fotky jsou z posledních dvou návštěv a to dnes přišla po příjezdu studená sprcha, protože se polekal krůt a slepic v zahradě a asi hodinu se z toho dostával.

Přivezl si s sebou svoje mimoně a hrdě je pak babičce ukazoval a povídali si o nich.

Aby si k ní šel spontánně sednout na klín a mazlili se, a aby jí dal při příchodu i odchodu pusu, to je stále ještě velká vzácnost a ohromné štěstí, za které jsme velmi vděční.

Od naší bývalé dobrovolnice Danči – na výletě s Ángelíčkem v ZOO (7/2017)

Těšili jsme se s Jardou na výlet s Angelíčkem, ale měli jsme i obavy, jak na nás bude reagovat, protože jsme jej už tři čtvrtě roku neviděli. Brzy však bylo po obavách.

Když jsem šla Angelíčka vzbudit, reagoval tak, jako bychom se viděli včera a k Jardovi se stále tulil a tulil.

Radost ze setkání trvala dvě hodiny a tak jsme vyrazili „trochu“ později.

Cestu do ZOO jsme si krátili čtením naší oblíbené knížky „O Běluze“. Nejen že si Angelek všechno, co jsme dříve četli, pamatoval, ale ještě ten příběh obohatil svým povídáním.

Po minulé zkušenosti jsem byla připravená i na to, že opět uvidím ze ZOO jen prolézačky, lachtany a tučňáky. Tentokrát jsme však viděli nejen lachtany a tučňáky, ale i ledního medvěda, nejrůznější ptáky, navštívili několik pavilonů, ve kterých to občas bylo moc i na mě. A Angelíček to vše zvládal, maximálně se přišel chytit za ruku, nebo se k jednomu z nás přitulit, když toho bylo na něj moc. Zvládl i tmu a v ní létající kaloně. Velké prolézačce jsme ale neunikli. Tady zbaštil celou svačinku (někdy mi musí vysvětlit, kam to do něj mizí).

Vše proběhlo tak nějak v poklidu a lásce, Dokonce jsme spolu i jeli lanovkou, na kterou bych si s ním při naší minulé návštěvě rozhodně netroufla. Bylo krásné vidět, jak se Angelíček změnil, jak přijímá ten náš svět zase jinak, jak je s ním lepší domluva. Tak děkujeme Angelíčku za to, co můžeme společně zažívat, je to opravdu dar.

Ángel a kyslík (7/2017)

"Ángelku, můžeš prosím tě zavřít dveře?"
"Nemůžu."
"Aha. A proč?"
...po chvíli přemýšlení:
"Já bych se zamotal do kyslíku."

Náš první společný dort (5/2017)

Netušila jsem, že bude Ángel pomáhat, protože to nikdy neudělal. Rozlámal a rozpustil čokoládu a pak ji natřel na dort... ukrojil si sám a dal si na talířek, a pak i s lžičkou další porci odnesl tatínkovi. Třeba máte zrovna někdo děti ve fázi, že vůbec nechtějí spolupracovat a o nic kromě svých motivací nejeví zájem - kde byl i Ángel, tak třeba to může být pro někoho povzbuzení, že se to může změnit.


Ángel oslavil 9. narozky (letos bez větší oslavy) (4/2017)

Už je to 9 let, co k nám přišel ten náš poklad. Letos jsme slavili komorně, protože loni si mě při jeho oslavě odtáhnul do ložnice a rychle zamknul - se slovy "abysme měli klid". Hráli jsme si a ven vyšel, až když cítil, že tam už skoro nikdo není. Tolik dobrodružství jsme už za ty roky prožili... tolik zážitků všech barev a intenzit... tolik jsme se toho všichni tři už naučili... Děkujeme za všechno, i za ty všechny perné chvíle, náročná období, okamžiky zoufalství, slzy, bezmoc, naprosté vyčerpání - to všechno pro nás byl a je motor, abychom se všichni stále učili, jak si přivolat do života víc radosti, štěstí a lásky. A jízda pokračuje!


Poprvé: "Mám tě moc rád, maminko" (4/2017)

Velká událost! Ángelek poprvé řekl: "Mám tě moc rád, maminko". Jen tak. Z ničeho nic. Dokonce dvakrát za sebou. Tato sladká slova jsem slyšela poprvé v životě. A přitom bylo teď několikatýdenní období, kdy byl "víc autistický" např. mluví hodně hlasitě, mnohokrát opakuje stejná slova, věty či scény.

Už to naštěstí známe z dřívějška. Na jednom školení jsme slyšeli, že je toho na naše děti prostě někdy moc, že je jejich vývoj a rozvoj stojí hodně vnitřního úsilí a že si musí čas od času prostě odpočinout. Tento jejich odpočinek může vypadat, jako že se zastavili nebo dokonce jdou trochu zpátky. Poprvé jsme to výrazněji zažili, když kolem 3. roku přestal používat plínky, ale pak se k nim zase po čase vrátil.

Někdy je to prostě dva kroky dopředu a jeden zpátky. Naučili jsme se udržovat se v klidu, optimismu a víře, že všechno je v naprostém pořádku, a že Ángel dělá to nejlepší, co může. I když to vypadá, že se posouvá zpátky, děláme vše jako normálně a hrajeme si s ním se stejným nadšením a radostí jako jindy.

A pak vždy přijdou momenty překvapení. Jako třeba "Mám tě moc rád, maminko" nebo že nám před pár dny poprvé v životě připravil na stůl příbor (dřív si ho většinou odmítal podat i sám pro sebe) a dokonce sám rozklepnul vajíčka na pánvičku a míchal je, takže nám ve svých 8 letech připravil večeři (a u toho zářil radostí). Stále nějaká poprvé. Život plný štěstí.
A jízda pokračuje!

Trička na podporu povědomí o autismu a proč je máme letos červená (4/2017)

Ángel miluje červenou, tak jsme si objednali červená trička (tedy já protekčně i černé, pózuju s modelem Jozífkem, chlapečkem našich dobrovolníků). Ángel dlouho vykřikoval, že chce nosit jen červenou. Jenže sehnat klučičí červená trička a kalhoty nebo tepláky je docela fuška, většinou se nabízí vše v modré, šedé, černé atd, červených věcí je málo. Pak nám ale homeopatka řekla, že se jí zdá, že Ángelovi to modré tričko nedělá dobře. A podobnou věc nám řekl jeden léčitel. To už mi stačilo, abych konečně vzala Ángela vážně! Prý je to pro něj mnohem lepší kvůli uzemnění. U modré by ještě víc ulítával. I kdyby to tak nebylo, líbí se mi, že si už řekne, co se mu líbí a v čem se cítí dobře... (Kdybyste také chtěli taková trička, i jinak barevná, můžete se obrátit na fb stránku Corvus Bohemia.)

Ángelek na výletě s naší dobrovolnicí Julií (4/2017)

Měla jsem to štěstí a vypůjčila jsem si Ángelka na celodenní výlet na Karlštejn. Jeli jsme s partou lidí a pejskem, kterého se Ángel zprvu chvíli bál, ale poté na něj volal: "Jerry, pojď, pojď" nebo "Jerry, nechoď do té vody, je moc špinavá". Byl to naprosto bezvadný výlet, všichni jsme si to moc užili a Ángelek asi nikdy nepřestane překvapovat.

Tentokrát mi párkrát vyrazil dech tím, jak je hrozně v pohodě mezi lidmi, které nezná. Hrál si s nimi a házeli si s míčkem, opíral se o ně, když jsme odpočívali, občas je chytil za ruku či společně pozorovali letadla a říkali "la avioneta". Ángelek je nejšikovnější a nejúžasnější, zkrátka boží.


Cestování s Ángelem & lidi na zeměkouli jsou přátelé (3/2017)

Ángel zvládá cesty stále lépe. Cestování je pro něj spíš příležitostné, ne na denní bázi, takže se patrně o to víc těší.

Nejradši cestuje vlakem, metrem nebo letadlem.

Naposled jsme letěli do Jižní Ameriky, takže to byla dlouhá cesta, ale Ángel byl překvapivě v pohodě a byl to pokrok opoti dřívějším cestám asi o 1000%.

Kvůli počasí nám ulítla 2 letadla, takže jsme cestovali o 24 hodin víc a Ángelek to až na pár náročnějších momentů zvládnul krásně. Dřív chtěl v letadle běhat, když měl sedět, nechtěl pás a vřískal... teď se nic z toho nekonalo a dokonce si vůbec poprvé nosil svůj batůžek a kufřík.



Ano, je pravda, že pozornost budíme i všude v cizině.

Buď se Ángelek "příliš" raduje a tím ostatní fascinuje nebo třeba když se v lijáku ostatní spěchají schovat, tak on běží do největší vřavy. Ale zaplať pánbu za ty dary - dříve jsme budili na veřejnosti pozornost hlavně tím, že měl záchvaty, vzteky, plakal, křičel, utíkal atd.

Na jednom výletě k vodopádům, kde jsme potkali vícero lidí, se tak zamyslel a říká: "Maminko, lidi na zeměkouli jsou přátelé."

Spiderman (1/2017)

Ángelek nám poslední dobou všude leze po dveřích a skáče, dokonce si tam i čistí zuby... Takový náš Spiderman!

Jak jsme slavili Vánoce po Ángelsku (12/2016)

Jaké by Vánoce "měly" být??? Stromeček se má strojit těsně před Vánoci? My ho měli už první adventní víkend a Ángelek tam dal všechny ozdoby, co jsme měli, a pak ještě několik papírových řetězů. Svíčky na adventním věnci se zapalují postupně po týdnu? Vysvětlování nefungovalo, takže u nás se zapalují najednou. Cukroví se chystá dopředu? Ano, my naše "cukroví" bez cukru, lepku atd pekli mnohokrát během prosince, ale nebyli jsme schopni uschovat nic, vše se vždy hned snědlo. Zpívají se koledy? Ángel nás nenechal koledy ani zpívat ani poslouchat, zato jsme všichni společně zpívali Běží liška... A tradiční procházka na Staromák? Podívat se na vánoční strom a zvířátka? Ángelek nás táhnul hned pryč a stále křičel, že chce jet metrem. Možná jsme zdaleka neprožili tradiční Vánoce, ale rozhodně byly šťastné a veselé. Neřešíme to, co Ángelek neumí nebo nezvládá... Užíváme si, co máme.


Jak Ángelka baví učit se (12/2016)

Ángelek má teď nějaké skokové období. Po roční pauze se opět vrhnul na psaní písmen a čísel, teď k tomu ještě přidal znaménka jako pomlčka, plus apod. Během roku jsme mu víckrát nabízeli jeho oblíbený slabikář s včelkou Májou nebo dřevěná písmenka, s kterými jsme si dříve hráli, ale nejevil žádný zájem. Nyní bere papír za papírem nebo používá tabuli a píše nebo maluje jak o život.




I s malováním zažíváme velký posun. Zhruba rok a půl jsme s našimi dobrovolníky malovali, příp. vystřihovali stovky duh a zoubků. A teď nás Ángelek překvapil. Sám (!) namaloval a vystříhnul několik perníčkových panáčků, sám namaloval duhu, zub ne s 2, ale 3 kořeny (dříve vždy trval na 2 kořenech) a úplně nás ohromil svíčkou s hvězdičkami. Víckrát denně vykřikuje, že se chce učit.



Také stále pečeme perníčky. Na rozdíl od loňska teď Ángel perníčky vykrajuje pomocí formiček sám, dává je na plech a pak plech i sám do trouby. A ještě perníčky využíváme na matematiku - kolik jich dáme na plech vedle sebe, kolik dostane tatínek, maminka atd.

Máme radost, jak se Ángel posouvá, a ještě větší z toho, že ho to všechno baví.

Ángelek a "perníčkové" video aneb jak se radovat ze života (12/2016)

Ángelek vymyslel modlitbičku "Ale je to fajn" (11/2016)

Je to hlavně o tom, že je všechno fajn, a taky o medvědech a jednorožcích.

Ángelovy speciální antény (10/2016)

Manžel měl koncert s křestem CD a Ángelka v tu dobu hlídal náš dobrovolník Kuba. Když jsme přišli domů, Kuba říká: "Jaký to bylo? Dobrý, že jo? Já už to vím. Ángel totiž několikrát nadšeně tleskal a volal braaavooo!" Ángelek nám opakovaně dokazuje, že má nějaké speciální antény. Když byl menší a schovala jsem před ním čokoládu, tak ji vždy našel, i když jsem měnila skrýše. Nebo jsem jednou přišla domů a chtěla jsem si s ním hrát, on na mě kouknul a říká: "Máš hlad. Napapej se." A bylo to tak :-)

Ángelek v krásné interakci s prababičkou (09/2016)

Barbora:
Ángelek s prababičkou. Jejich zatím nejkrásnější a nejhlubší interakce. Vidět je takhle spolu, to je pro mě ráj na Zemi.

Ernesto:
Dítě, které se nedívalo do očí a ignorovalo všechny, kteří od něj něco očekávali... Nyní, stejné dítě, daruje pohledy, úsměvy, obejmutí a pohlazení těm, kteří opustili svoje požadavky...
Díky všem, kteří pijeme z tohoto pramenu, který nám Ángelito dává k dispozici. Děkuji všem za to, že ho milujete a že přijímáte požehnání, které nám tento anděl nabízí. Děkuji ti, synu, za to, že jsi, kdo jsi. Tvůj táta


Co když máme doma léčitele a šamany? (09/2016)

Co když máme doma léčitele a šamany? Když byl Ángelovi rok a náš kamarád se zrovna necítil dobře, přinesl mu Ángel velký křišťál a trval na tom, aby si ho vzal. Kamarádovi se pak prý udělalo lépe. Onehdá poklepával jinému kamarádovi pírkem na prsou, ten se snažil vtipkovat, ale Ángel se na něj dál vážně díval a poklepával dál. Z kamaráda pak vylezlo, že má spoustu těžkých problémů. Nám i našim dobrovolníkům utrousil věty typu: Ničeho se neboj... Máš tvrdé srdce... Ty se učíš. Zavolej si svého andělíčka, ten ti pomůže... Tady bude klid...



Kamarádka (na fotkách) tvrdí, že když se na ni Ángel podívá, má pocit, že se jí dívá až do duše. Jednou přišla na návštěvu, Ángel zapálil vonnou tyčinku a stále kolem ní s tyčinkou chodil, pak ji dal do stojánku k její židli a vlezl jí na klín, kamarádka říkala, že cítila, jako kdyby ji očistil. Možná tyhle děti spoustu věcí neumí, možná jsou v něčem pozadu, možná vnímají a komunikují jinak, ale kdo ví, v čem všem jsou napřed a s čím nám přišli pomoct.


Nejlepší suvenýr z naší dovolené? (08/2016)



Máme za sebou krásnou dovolenou na Floridě, kde žije půlka naší rodiny a kam se dostaneme maximálně jednou za rok. Některé naše příbuzné jsme viděli po 3 letech. S Ángelkem je vše snazší. V letadle se třeba dříve nechtěl připoutat a řval. V uličkách chtěl chodit nebo běhat, když roznášeli jídlo. Měl tolik energie, že jsme vylézali z letadla úplně hotoví... Teď byl let v pohodě.

Na pláži mi jednou v minulosti vylezl během snad sekundy až na hlavu, protože jel kolem traktor, který upravoval pláž, u toho Ángel hrozně křičel a tahal mě pryč. Teď jsme se na traktor mohli dívat a jen si chvílema zacpával uši.




Ovšem čeho si vážíme úplně nejvíc a z čeho jsme v úžasu, jsou jeho vztahy s našimi příbuznými a ostatními dětmi. Tolik obejmutí, tulení, mazlení, hraní... Spokojeně si hrál s ostatními dětmi v bazénu, nevyžadoval stále přítomnost jednoho z nás, rodičů, a klidně byl aspoň chvíli i s jinými příbuznými, lezl jim na klín, usínal u nich, vykřikoval: "Chci si hrát s babičkou!" Spontánně, bez jakéhokoli pobízení. A jak je to od něj takové ryzí, tak i ostatní úplně zářili. Já sama jsem v naší venezuelské rodině nikdy necítila tolik lásky jako teď. To je nejlepší suvenýr, co jsme si odtud mohli přivézt.


Pečeme perníčky i v létě (dokonce s sebou do letadla) (07/2016)

Vánoce i v létě :-) Tento týden nám to doma voní po perníčkách již po třetí. Ángelek určuje tvary, já vykrajuju, on pak precizně řadí na plech. Nejoblíbenější je andílek a perníčkový panáček. Dva si nechává na konec a bere si je v krabičce všude s sebou. Sní je vždy až tehdy, když se peče nová várka. Nejlepší na tom všem je, že spolupracuje a pomáhá, podává mi formičky, podal i židli, když jsem potřebovala někam dát plech. V podobných situacích slyšíme reakce jako – "podej si to sama" nebo "podá to tatínek" nebo "ty to umíš, já to neumím". Motivace a nadšení dělá divy. Jo a když se mi v první várce perníčky lepily a nešlo mi to, tak mi duchaplně říká "někdy se musí věci zkoušet víckrát". To mu říkáme, když se rozčiluje, že něco nejde. A trpělivě čekal, až se mi to povedlo...



Perníčky hrály velkou roli i v přípravě na dovolenou. Ángel na mě jednou udělal ty svoje velké oči a řekl mi, abych udělala perníčky s sebou do letadla. Když jsem souhlasila, tak to do odjezdu zopakoval ještě asi 150krát (ani moc nepřeháním). A hádejte, co udělal jako první věc po nástupu do letadla? Ano. Vzal si piksličku s perníčky a začal jíst. Jak to naplánoval, tak to bylo :-) A cesta za oceán byla v našem životě nejpohodovější, možná že i díky těm perníčkům!

Trpělivost růže přináší aneb zpíváme spolu (04/2016)

Byli jsme večer v koupelně a najednou Ángelek něco brumlá a nějak si pobrukuje. Po chvíli mi došlo, že je to jedna z ukolébavek, co mu zpívám večer již několik let. To bylo za ta léta poprvé, co ji sám zpíval. Takže mě vnímá?! Přidala jsem se potichu k němu a zpívali jsme spolu. Nechal mě. (Většinou, když zpívám, tak se oboří, ať přestanu.) Začaly mi téct slzy. Takový zázrak! On jen vypadá, že nevnímá, neposlouchá, ignoruje. Ale někde v té jeho hlavičce se vše ukládá a jsou to právě tyto záblesky, kdy vidíme, že je vše jinak a že vše, co děláme my i naši dobrovolníci, že všechna ta mravenčí práce, má smysl. Jako by nás chtěl povzbudit a dodat další sílu a naději. Jsi kabrňák, Ángelíčku, dík moc a jedeme dál!

Ángelkova další POPRVÉ (velikonoční vajíčka + bubliny + dudlík) (05/2015)

Ángelek letos poprvé objevil kouzlo Velikonoc a s velkou vervou barvil velikonoční vajíčka.



Nedávno taky poprvé dělal svoje vlastní bubliny z bublifuku, dříve měl bubliny rád, ale musel je dělat někdo z nás a on je jenom pozoroval.



Co se týká dudlíku, měli jsme u nás na návštěvě jednu malou holčičku, která u nás zapomněla dudlík a Ángel se na něj vrhnul a dudlal přes den i večer při usínání. Říkal, že je malé miminko a že když má dudlík, tak je spokojený a nepláče :) V dětství ho vůbec nepoužíval. Máme radost z toho, jak spolu objevujeme nové věci, a těšíme se na další poprvé.

Velikonoční radovánky – od naší dobrovolnice Barči (04/2015)

Den před Velikonočním pondělím jsme se s Ángelkem pustili do velikonočních příprav. K našemu překvapení bavilo Ángelka pomáhat úplně se vším - barvení vajíček se odehrávalo zcela v jeho režii, nejprve je barvil a poté na každé namaloval "oči, pusu a jazyk". Pomazáváním mazanců vajíčkem byl nadšený natolik, že když už bylo hotovo, pečlivě ze všech stran pomazal i celé kuchyňské prkýnko. Nakonec se pustil i do umývání nádobí!

Jak se Ángel fotil na pas a jak nás fascinuje jeho mluva (04/2015)

Potřebovali jsme pro Ángelka pas, protože v létě pojedeme všichni na školení do Ameriky. Vše jsem mu vysvětlila a měla jsem radost, že jsme měli na úřadě štěstí na velmi milou a vlídnou paní. Zajímavé to ovšem začalo být při focení, protože Ángel sice podle mě docela hezky pózoval, ale nejdřív vadilo, že nemá úplně zavřenou pusu, pak že se směje, pak že mu jsou vidět zuby, že se nedíval do kamery, zakláněl hlavu... Přitom jsem vnímala, jak se enormně snaží. Při asi pátém opravení jsem viděla, jak mu začínají nabíhat slzičky. V tom momentu se naštěstí nějaká fotka trochu podařila. Paní sice ještě musela konzultovat s nějakým kolegou, zda je to vyhovující, ale ten už to focení-mučení ukončil s tím, že je to použitelné. Ptala jsem se paní, co by se stalo, kdyby prostě nespolupracoval a neměli jsme fotku přesně dle instrukcí - a prý bychom dělali tolik fotek, až by nějaká vyšla. Polilo mě horko. To by pro nás znamenalo přijít víckrát a zkoušet a doufat. Ángel mi pak po dobu asi jedné hodiny říkal, že ho to focení bolelo a že ho z toho bolí oči. Šla jsem s ním na hřiště, aby se z toho vyběhal a vyřádil, ale i tam měl ještě dost špatnou náladu s křikem a vztekem. Vypadalo to jako jedna obyčejná fotka na pas...

Na druhou stranu s rozvojem Ángelovy komunikace zažíváme prakticky denně spoustu veselých situací, jen pár příkladů: - Když jsme byli v listopadu na školení a hlídala ho babička, jednou se po nás ptal. Dostal odpověď: "Neboj, rodiče jsou v Americe, ale přijedou ti brzy zpátky." Načež se prý rozčílil a říká: "Já nechci rodiče! Ja chci maminku a tatínka!" (11/2014) - Stále je pro něj náročné rozlišovat ženský a mužský rod: "Maminko, ty jsi špinavej." - Fascinuje nás, jak skládá věty: "Žabička je smutná na šroubek... Modrá je červená... Auto má kolečko na prdelce (fascinován auty, které mají náhradní kolo zvenku)... Barča se jmenuje Jeníček a maminka je Mařenka. - Způsob jeho uvažování a vyjadřování :-) V autobuse povídá: "Já nemůžu papat brambory a taky losos. Tatínku, já mám přece chuť na děti!"... Doma: "Maminko, neuklízej ten bordel v pokojíčku, to by přece pršelo."... "Já papám těstovinky, aby se lidi nezlobili."...Houká sanitka: "Sanitce se asi udělalo něco špatně." - Rozlišuje už různé časy. Jednou po školce cestou lesem na tramvaj povídá: "Tati, já budu sedět na stromě a já budu tam plakat." (Zvuky pláče) "Angelíček sedí na stromě a plaká." O pár metrů dál: "Angelíček seděl na stromě a tam Angelíček na stromě plakal."

Teď je to rok, co začal víc mluvit. Oslavujeme každý jeho pokrok, i sebemenší krůček. Je na něm vidět, že si s námi povídat chce, často nám už komentuje věci sám od sebe, vypráví, co vidí, s čím si hraje. Demonstruje nám pravdivost své kouzelné věty: "Maminko, mně se mi moc líbí na zeměkouli!"

Jak Ángel čte, hraje na housle a jak volal: "Pojďte blíž! Abysme byli plný!" (10/2014)

No, uznávám, že "čte" je možná trochu silný výraz, ale myslím, že by leckoho lehce oblafnul. Onehdá jsme jeli autem, s manželem jsme si povídali a najednou jsme si všimli, že Ángel má na klíně otevřenou jeho oblíbenou knížku, spokojeně si ukazuje prstíčkem na každé slovo a povídá pohádku o včelích medvídcích slovo od slova tak, jak je to v knížce. Nás samozřejmě nedostane - my víme, že to celé zná nazpaměť. (Od nás vyžaduje i čtení čárových kódů, vydavatelství, jméno odpovědného redaktora atd, prostě všechna slova a číslice, které se v knize vyskytují a nic nesmíme vynechat.) Ale! Až po chvíli jsme si uvědomili, že na klíně má jinou oblíbenou knížku - o mravenečcích... Měl to perfektně pohlídané, takže si slova na každé stránce rozvrhnul tak, aby mu to vyšlo. :-)

A pár dalších perliček z poslední doby:

* "Všichni lidi jsou plný na vagónku" = vagónek je plný lidí (od září jezdí do školky s tatínkem vláčkem).

* Na otázku - jak se jmenuješ - odpověděl tenhle týden poprvé "Ángelíček Čuekos". Jinak - pokud vůbec odpoví - říká většinou: "panáček Čuekos". Jednou to řekl takto: "Já jsem člověk. Já jsem člověk Čuekos."

* "Metro jede pod zeměkoulí." Já na to, že asi myslí pod zemí. "Ne! Pod zeměkoulí!"

* Manžel koupil Ángelovi staré dětské housličky. Ángel zajásal, když je viděl, dal si je pod bradu a hrál a hrál a hrál. Ne že by to úplně ladilo, ale sympatické bylo, jak se nebál a byl nadšený. Hrál prostě stejně jako cvrček v pohádce. Následující rána běhal hned po probuzení do pokojíčku a už fidlal.

Na závěr asi nejdojemnější historka z poslední doby: Slavili jsme po 7 letech výročí svatby, sezvali jsme rodinu a blízké přátele. Kamarádka nám dělala takový krásný speciální rituál a na jeho konci Ángel na všechny volal: "Pojďte blíž! Pojďte blíž! Abysme byli plný!" Chtěl, abychom se všichni přiblížili, byli úplně blízko a vytvořili chumel. Ostatní nejdříve moc nespolupracovali, ale on křičel do mikrofonu pořád víc a tak dlouho, až nás k sobě dostal. Ať jsme si blízcí a ať jsme plní lásky...

Prázdninové perličky aneb "Medvídku, můj strážníčku" (08/2014)

Silná bouřka, prudký vítr. Pozorujeme déšť z okna, jak bubnuje na náš stan na zahradě, a najednou - jak z nebe - přiletí ze sousední zahrady malinký růžový stan s jednorožci. "Jeee, Ángelku, podívej, přiletěl k nám stan..." Ovšem Ángel se dal hned do pláče. Začala jsem sondovat, co se děje? Proč pláče? Že nám mokne stan a nebudeme tam moct spát? Že jsme tam nespali včera? Něco s tím růžovým stanem? Bingo! Že je prý smutný, protože holčičce uletěl její domeček. Tak jsem mu začala vysvětlovat, že až přestane pršet, ten stan jí vrátíme a ona už bude veselá. Na to Ángel: "Joooooo", a usedavě pláče dál. "Tak co kdybychom si vzali boty a pláštěnku a půjdeme jí to vrátit hned?" "Jooo", a pláče... Přestal v momentě, kdy jsme stan úspěšně vrátili sousedům.

Doposud jedl nejčastěji rukou, ale najednou mu učarovaly kukuřičné křupky, které ovšem každou napichuje na vidličku.

Občas jí jogurt a komentuje to slovy, že je to jako sníh nebo že mu sněží do pusy.  Dnes jedl a říkal, že fouká vítr ze stromů (venku žádný vítr nebyl).

Onehdá zavolal: "Ty jsi vychytal 2 mouchy." Oněměla jsem nad takovou krásnou formulací. "Ty chceš asi říct, že jsi chytil 2 mouchy jednou ranou, ne?" "Neee! Ty jsi vychytal 2 mouchy." Ne vždy tuším, co přesně nám chce říct, nikde žádná moucha ani nebyla, ale že mluví, nám pořád připadá jako zázrak, a těšíme se z každého jeho slova a spojení.

Před spaním mu říkávám modlitbičku "Andělíčku, můj strážníčku." Jedno období ji říkal se mnou, pak se na mě jen díval, pak jsem to nesměla říkat vůbec. Ovšem perly přišly dva dny po sobě, kdy jsem nesměla říkat "Andělíčku, můj strážníčku", ale "Koníčku, můj strážníčku." Myslela jsem si, že jsem přeslechla. Kdepak. Skutečně jsme si řekli koňskou modlitbičku a pak šel spát. Den na to už jsem byla úplně v klidu, když chtěl "Medvídku, můj strážníčku."

Naše dobrovolnice dostávají zabrat, resp. z jiného pohledu: zažívají velký osobnostní růst... Ángel je teď velmi často odhání, např. při příchodu jim řekne: "Jdi domů" nebo "Jdi ven" nebo "Pá, pá, jeď autobusem domů". Také je schopen mnohokrát za sebou křičet z plna hrdla: "Buď ticho!" nebo "Ty to nedělej!" nebo "Už to bude stačit!" A jako by to bylo naschvál, když přijde dobrovolnice A, chce dobrovolnici B apod. Naštěstí často funguje hra na JAKO, např. jednou když takhle vyváděl, jsem mu řekla: "Ángelku, víš co? Tak já řeknu Julče, že je Barča, jo?" Souhlasil, v předsíni jsem Julče oznámila: "Ahoj Julčo! Ty jsi dnes Barča." Julča hned pochopila - a Ángel byl v pohodě.

Stojí u ledničky a nadšeně koulí očima: "Mami, mami, já jsem našla semafor!" "Aha, ty jsi NAŠEL semafor," snažím se dát důraz na našel, zatím jsou pro něj ty naše rody trochu španělská vesnice. Máme semaforové období, semafory vidí všude. Z té ledničky vytáhnul takové ty 3 papriky zatavené v celofánu, zelenou, žlutou a červenou. Prostě SEMAFOR. Jenže onehdá nastala podobná situace, Ángel výská, že NAŠLA semafor a najednou zkoprněl a dostal hysterák. Já totiž předešlý večer snědla červenou papriku. Manžel pohotově vyndal červené rajče jako náhradu, ale Ángel ječel jak siréna. Tak jsem mu vysvětlila, ze jsem měla večer hlad a snědla jsem to, a že papriky jsou na jídlo a že můžeme koupit další. On se hluboce zamyslel a vyprsknul: "Mami! Vyzvracej to!" Tak jsem to JAKO vyzvracela do ruky, podala jsem mu "to", on to JAKO přidal k ostaním dvěma paprikám a hned se zase začal smát a vše bylo v klidu :-) Jeho fantazie a kreativita mě fascinuje...

Balónkové kouzlo, Mikuláš a lachtan – napsáno naší dobrovolnicí Barčou (08/2014)

Balónkové kouzlo
V době této příhody jsme měli zrovna „balónkové období“. V pokojíčku byla spousta barevných nafukovacích balónků, kterým jsme dokreslovali obličeje podle Ángelkova „zadání“. Modré balónky – šmoulové, zelené a růžové balónky – panáčci, fialové balónky – příšerky, oranžové balónky – rybičky. Příšerky cenily zuby a krčily obočí a panáčci se naopak příšerek báli a křičeli. Ve víru nafukování a kreslení jsme najednou s Ángelkem úplnou náhodou objevili kouzlo! Balónky se na Ángelka lepí! Fascinován touto skutečností ztuhl jako socha a čekal, až mu balónky schovají každé volné místečko na jeho malém tělíčku. Nadšeně se pozoroval v zrcadle, a když byl celý „obalónkovaný“, s křikem vyskočil a všechny balónky ze sebe smetl, abychom mohli celé „kouzlo“ opakovat.

Vousy jako Mikuláš
Ángel odběhl na záchod a já mu v kuchyni připravovala chlebíček s máslem. Když se po chvíli vrátil a já se na něho podívala, strnula jsem. Ten malý rarášek měl obličej celý zamazaný od bílého čehosi a zaujatě si tu bílou věc rozmazával před zrcadlem se slovy: „Ty máš vousy jako Mikuláš!“. Po chvíli pátrání jsem našla otevřenou krabičku krému Nivea a s úlevou jsem se k němu přidala: „No jo, podívej, ty opravdu vypadáš jako Mikuláš!“

Výprava za Lachtanem
Ángelka jsem ten den vyzvedávala ze školky a protože jsme měli hodně času, rozhodla jsem se, že vyrazíme na mini výlet do Kinské zahrady, ve které jsem nedávno objevila jezírko s kamenným lachtanem. Zrovna lachtan je pro nás tak trochu speciální zvíře, jelikož v té době jsme se Ángelkem oslovovali výhradně Lachtane (on mě) a Mumu (já jeho). Většinou, když jsem za Ángelkem přišla, vítal mě u dveří se slovy „Ahoj, Lachtane!“ a po dvou hodinách, když jsem byla na odchodu, říkal: „Lachtan jde na autobus. Papa, Lachtane.“ Jednou se ke mně dokonce v pokojíčku přitulil a prohlásil: „Lachtan a Mumu se maj ládi!“. Když jsem potom narazila na Lachtana v zahradě kousek od školky, byla jsem nadšená!

K lachtanovi nás čekala cesta tramvají, kterou jsme měli již natrénovanou od minule, když jsme jeli ze školky domů. Ángelek v tramvaji vždy se zájmem sleduje z okýnka veškeré dění na silnici. Po cestě jsem Ángelkovi připomínala, že se jedeme podívat na toho Lachtana, který nebude živý, ale kamenný. Když jsme vystoupili před Kinskou zahradou, čekal nás pěkný kus cesty do kopce. S Ángelkem jsme cestou sledovali domečky, které se postupně zmenšovaly, jak jsme my stoupali nahoru, což ho velmi zajímalo. Po chvíli hledání jsme jezírko s Lachtanem konečně našli. Pár minut jsme si Lachtana prohlíželi a povídali si o něm. Lachtan prskal vodu, což se Ángelkovi moc líbilo a snažil se ho napodobovat. Zanedlouho jsme vyrazili zpátky dolů směrem ke zvětšujícím se domečkům. Ještě dnes si Ángel na Lachtana občas vzpomene a smějeme se tomu, jak Lachtan stříkal vodu z pusy!

Mlynář je lumpík – napsáno naší dobrovolnicí Míšou (07/2014)

Jednoho dne jsme se s přítelem domluvili, že v rámci hlídání vezmeme Ángelka do planetária a na Petřín do zrcadlového bludiště a na rozhlednu. Dali jsme si s Barčou, Ernestem a malým piškotem sraz na Andělu. Při předávání Ángelek nebyl v moc dobrém rozpoložení a Barča s Ernestem nás připravovali na to, jak zareagovat, když s námi nebude chtít na naše místa, ale do zoo, protože Barča Ángelkovi den před tím vyprávěla, kam se s námi možná podívá a on prý kategoricky řekl: "ne“ a že chce do zoo! Když jsme si ho totiž dříve brávali s přítelem ven, byli jsme vždy v zoo. Dle mého názoru je vcelku normální, že s námi chtěl opět do zoo, vykazuje to známky autismu, takže mě to ani tolik nepřekvapilo. Co mě ovšem zaskočilo, bylo, že když jsme mu v autě povídali, že pojedeme do planetária se dívat na planety a pak na rozhlednu a do bludiště, tak vůbec neměl námitky. Vypadal, že ho to i docela zajímá. Až mě to decentně mrzelo, protože jsem na to byla připravena jako voják na bitvu. Je to super, že se odpoutává od stejnosti. Myslím, že je to pro něj důležitý krůček do našeho světa.

Když jsme dorazili před planetárium, tak už bylo bohužel zavřeno. Vysvětlili jsme Ángelkovi, že už museli zavřít a že jsme přišli pozdě. Dívali jsme se do oken se zataženými roletami, a když se mi zdálo, že pochopil, tak jsme vyhlásili před planetáriem čas svačiny. Tak jsme si tam hezky chroupali každý svoji sváču a bylo nám moc fajn a najednou Ángelek ve velké pohodě a příjemně rozpoložen řekl: „Díváme se na planety“ a máchnul kolem sebe rukou, jako kdyby byly všude kolem něj. Tak mé vysvětlení zavřených dveří do planetária asi neklaplo. Nebo má ten klučina před sebou, díky své obrovské fanatazii, skutečně planety a jen my je nevidíme, protože jednoduše nechceme? Z naší pohody a přemýšlení nad tím, jak to kdo máme v hlavě urovnané, nás vyrušil malý pejsek, tak trochu smeták, ale hodný. Chtěl asi kousek naší svačiny. V tu chvíli Ángelek hodně znervózněl a začala ho chytat panika. Přesvědčování, že pejsek je hodný a jeho hlazení, nepomohlo. Ángelek chtěl vysadit přítelovi na krk a my hledali cestu k autu, aniž bychom potkali dalšího psa. To byl hodně velký kvíz, vzhledem k tomu, že jsme byli ve Stromovce. Cesta k autu nakonec vyšla bez větších psychických zářezů.

Když jsme se dostali pod Petřín, tak jsme Ángelkovi navrhli, že jestli chce, můžeme jet lanovkou. Dvakrát řekl, že ano, pak že ne, tak jsme vyrazili pěšky, naštěstí ne moc daleko, protože si to zase rozmyslel a řekl, že pojedeme lanovkou. Vrátili jsme se tedy a při čekání na lanovku jsme si krátili čas před velkou mapou, kde jsme Ángelkovi popisovali všechna místa, co jsme mohli. Říkali jsme mu třeba názvy mostů a on je opakoval.

Pak jsme lanovkou vyjeli nahoru. Dost ho zajímalo, jak lanovka funguje. Na kopci jsme už v poklidu a s nadšením absolvovali vše, co jsme plánovali a i to co jsme neplánovali. Na rozhledně měl Ángelek potřebu se stále nahýbat ze zábradlí nebo oken dolů, z čehož jsem možná získala pár šedivých vlasů navíc. Ale jak se jedná o výšku, vždy se u mě aktivuje panika. Proto jsem Ángelka svěřila přítelovi a zamkla si pusu na zámek. Nakonec jsem to zvládla celkem v pohodě. Ángelek na rozhledně stále říkal, jak jsou ty baráčky malé a pak, když jsme jeli na Ángelkovo přání lanovkou zase dolů, tak říkal, že už jsou baráčky velké. Musím uznat, že je vnímavý. :-)

Než jsme nastoupili do auta, poňufral mi pusou nos, což hodně dělal, když jsem za ním pravidelně chodila domu. To mě hodně dojalo. V autě nám ještě oznámil, že se těší za maminkou. Pak pod tíhou únavy jsem otočila už hlavu dopředu a jen tak koukala ven, občas opakujíce jeho projevy. A najednou z ničeho nic nám začal vyprávět o vodníkovi. Vyprávěl nám o knížce, kterou jsme si dříve spolu velice rádi četli. Řekl nám třeba, že mlynář je lumpík. To se v té knize nepíše, ale já mu to vždy plná nadšení vyprávěla, že je to lumpík, protože posypal vodníka moukou. Je to maximální pocit štěstí, když vím, že tohle může mít jen ode mě a že si to pamatuje. A to hlavně proto, že mě dokáže zařadit, i když se pravidelně nestýkáme. Stále nás přesvědčuje o svých pokrocích…

Já se zlobím na mámu (06/2014)

Dobré ráno, Ángelku. Jaký chceš mlíčko? Čokoládový nebo vanilkový?" Až na potřetí z něho vydoluju, že radši vanilku.

Leží v posteli. On nepůjde dolů, já mám přinést mlíčko nahoru. Vypije ho a pak chce čokoládové. To už pije naštěstí dole, takže se přibližujeme odchodu.

Čas letí a potřebuju, abychom jeli do školky/práce.

"Máma umyje kelímek (od mlíčka)". "Jo jo, umyjeme, táta ho umyje."

"Neeee! Máma!" Tak jdu ještě umýt kelímek.

"Nechci krabíčky (pyžamo s kraby), chci chobotničky (pyžamo s chobotnicemi, které by nejradši nosil pořád)." Chtěla jsem mu dát tepláky a triko, ale oceňuju, že má vlastní názor a vkus :-). Najdeme spolu na sušáku oblíbené pyžámko s chobotničkami. Venku je docela chladno (13 stupňů), tak mu navrhuju - jak to obvykle děláme, když už si tak vehementně trvá na svém, že si na chobotničkové pyžámko dá ty tepláky a triko.

"Neee!" "Ale venku je zima?!" "Neeee!" Takže jde ven jen s chobotničkovým tričkem s krátkým rukávem a krátkými kalhotami.

Mezitím mu dávám kartáček s pastou. Den předtím mu zubař vrtal a opravoval zub, který bolel. Myslela jsem, že by ten náročný zážitek mohl přispět k motivaci čistit si zuby.

"Neee!" "Ano, zlato, zoubky si musíme čistit ráno a večer, víš přece, že i myšička si je takhle hezky čistí." Pohádka někdy pomáhá, teď opět křik, ale neustoupím a tak nějak všelijak si ty zuby vyčistí. Říkám mu, že to může jít buď vyplivnout do dřezu v kuchyni nebo venku na trávu. Vybere si trávu a pak chce vodu. Jsem nadšená, jak ho to nakonec baví a že si chce dokonce sám vypláchnout nebo umýt pusu, protože ani jedno běžně a dobrovolně nedělá. Jenže on tou vodou polévá tu vyplivlou pastu na zemi :-)

Nastartuju a Ángel hlásí: "Já se moc zlobím na mámu." U toho funí, krčí nos a dělá, že se zlobí. To mě fakt překvapil, jak to hezky zformuloval! "Aha. A proč se na mě zlobíš?" "Já si nechci čistit zuby!" "Ángelku, to chápu, ale když si je nebudeš čistit, tak se ti budou kazit a pan zubař ti je zas bude muset spravovat."

"Neee! Já se zlobím na mámu..." Takhle jedeme několikrát dokola, vždy s tím pokrčeným nosem. Čekám, kdy vytáhne hlášku: "mám zkažený zuby pastou", jak tvrdil v minulých dnech, ale toho mě tentokrát ušetřil. Po tématu zubů najíždíme na další opakující se téma: "Já nechci do školky." "Aha, a proč nechceš do školky?" Tak si "povídáme" - opět několikrát za sebou opakuje to samé a já se různě ptám. U toho jí kukuřičnou placku a je stále v lepší náladě. Jako už mnohokrát se ukazuje, že "jeho autismus ustupuje", když je najedený. U školky vesele vyskočí z auta a jdeme se podívat na rybičky a šneky v akvárku. Říká, že "šnek papá a dělá to pusinkou takhle", díváme se na sebe, napodobujeme spolu šneka a smějeme se. Nakonec běží nadšeně do třídy.

Tak to je takové naše normální, veselé ráno v červnu 2014. Před pár měsíci moc nemluvil, spíš křičel nebo řekl nějaké ojedinělé slovo, maximálně pár slov, v autě jsem mluvila hlavně já a reagoval jen málokdy. A teď si povídáme a interaktujeme celé ráno - to je prostě paráda na entou!

Táta papá kytky aneb střípky z našeho běžného života (09/2013)

Táta papá kytky (aneb střípky z našeho běžného života v 09/2013)

3. 9.
„Uááá! Uááá!“ Ajajaj. Mám dát dohromady zlomený banán. Nejsem Chuck Norris! „Víš, to už teď nepůjde dohromady, když se to zlomilo.“ Další vřeštění. „Tak pojď, tak to zkusíme nějak slepit...“

6. 9.
"Duha! Duha!" "Co? Duha? Kde? No jo, tamhle!" Jeli jsme zrovna autem a bez něj bychom si té duhy ani nevšimli. Zastavili jsme a kochali jsme se.

8. 9.
Chtěl si vlézt (konečně) do vany, tak jsem mu nadšeně začala napouštět vodu, přidala jsem na jeho přání pěnu a on po asi 2 minutách začal požadovat, abych vyndala špunt. "Počkej, vždyt´ ses chtěl koupat! A chtěl jsi pěnu!" Nevěřícně jsem na něj zírala. A on dál trval na tom, že mám dát špunt ven. "Ángelku, ale pak ti vyteče voda i ty bubliny, víš to, ano?" Byla jsem si jistá, že mi nerozumí, tak jsem mu to vysvětlovala dál. A on zase to svoje "VEN" s očima upřenýma na ten zatracený špunt. Tak jo...

11. 9.
Při večeři. "Táta papá kytky." "Co? Co papá táta?" "Táta papá kytky." S manželem jsme vyprskli smíchy. "No, to je špenát, co táta papá." "Táta papá kytky."

12. 9.
"Kluk kanano." "Aha, ty chceš jablíčko! Tak ho oloupeme, nakrájíme a dáme na talíř, jo?... Tady máš to jablíčko," říkám mu s úsměvem a mám radost, jak je dnes vše harmonické. "Nééééée!!!!" "Co se děje? Už nechceš jablíčko?" Pereme se o talíř, pak o jablko, pak mě napadne, že chce jiný talíř, ale musí to být úplně jiný typ talíře a jiná barva. Nakonec zavládne mír a spokojeně chroustá.

17. 9.
Zrnka písku v teplém větru. Jeho prstíčky se zanořují a zas vynořují, písek je obklopuje a pohlcuje. Je fascinován, nevnímá nikoho a nic kolem. Studuje zrnko po zrnku, každé je jiné a jinak se leskne a třpytí. Do toho zapadá slunce - barvy, světlo a stín. Pozoruji ho už přes půlhodinu a až teď si mě všimnul. Má rozzářený obličej a velké šťastné oči...

18. 9.
"Ládi". Nejsladší hlásek na světě. "Ano, pojď sem, to víš, že se máme moc rádi." Mazlíme se. Užívám si, že mám to nejúžasnější dítě na světě.

21.9.
Je kosa a to moje fascinující dítě se svléká do naha, nadšeně lítá po zahradě a stříká vodu z hadice... Ještě že k nám není vidět ze silnice - aby nám ho nějaká sociální pracovnice nedej Bože nevzala!

27. 9.
Dnes to byl očistec. Nechtěl jet tramvají, odmítal se držet, vyškubával se mi a padal na zem. Když jsme měli vystoupit, řval a chtěl zůstat v tramvaji. Na protest po chodníku běhal jak o život a zas křičel. Pak se svlékal na ulici do naha. Abychom se vůbec dostali k doktorce, poponášela jsem ho... Cesta, která by nám normálně trvala asi 20 minut, se protáhla na více než 2 hodiny. Když se konečně zklidnil, začaly zas téct slzy mně.

30. 9.
Tak tě pozoruju, jak si krásně a spokojeně hraješ s těmi svými panáčky... Že přicházíš z nějaké velmi vzdálené, magické země, kde je vše jinak než u nás, je dost zřejmé. (Jak se navztekal, když trval na tom, že to jeho oblíbené autíčko bude na šikmé ploše stát!) Vím, že to tu s námi všemi máš někdy těžké, zlato. Ale podívej, kvůli něčemu jsi k nám prostě přišel, tak pojďme udělat dohodu - my se pokusíme co nejvíc proniknout do toho tvého tajuplného, autistického světa, a nech nás vzít tě za ruku a po malinkých krůčcích ti ukázat zas ten náš svět. Přece právě tohle je kouzlo cestování do jiných zemí - poznat a zažít něco nového a krásného, nechat se obohatit a inspirovat. Užijeme si to, jo? Bon voyage!